Reklama
 
Blog | SIRIRI

Africké stavění

..ti kteří byli na lešení, si začali zpívat a tancovat a ti, kteří byli u míchačky, jim k tomu začali bubnovat na kýbly a bouchat do rytmu na vše, co měli po ruce. Úžasný pohled – kolemjdoucí se zastavovali a měli pocit, že do Bozoum přijel nějaký cirkus...

2.4. 2011

Je sobota podvečer – po bouřce. V sobotu se tady v Bozoum pracuje do dvou odpoledne.

Je před námi poslední pracovní týden t.j. 6 pracovních dní. Příští neděli odjíždíme do Baora a odtud do Bangui a domů.

Reklama

Před 14 dny odjel Vincenzo – italský dobrovolník, který pracoval na stavbě jako mistr. Po jeho odjezdu jsem převzal celé stavební dění, což znamená, že na stavbě trávíme s Lídou mnohem více času než před tím a na řešení detailů a kreslení návrhů zbývají večery a neděle. Ale pořád mě to baví, i když musím přiznat, že poslední dny jsem dost utahaný – ale to je asi věkem…

Po odjezdu Vincenza jsem vnímal, že dělníci přicházejí na stavbu každý den bez zájmu. Jsou rádi, že mají práci, že si vydělají, ale to bylo tak všechno. Přemýšlel jsem, jak je vtáhnout do dění, získat je, aby měli zájem o to, co se staví. Aby měli radost z toho, že za nimi zůstává kus práce. 


 Udělal jsem několik opatření. Nejdřív jsem se naučil všechna jména (24). Vždy se rozzáří, když je pozdravím, oslovím jménem a k tomu přihodím jednoduchou (víc neumím) větu v sangu, nebo francouzštině – to je dobrý start. Pak jsme se s O. Auréliem domluvili, že budou dostávat příspěvek na jídlo, takže mají v poledne pauzu a společně jí – většinou maniok. Rozdělil jsem je do pěti pracovních skupin. Zjistil jsem, že když pracují v jednom chumlu, tak to za moc nestojí. Seznámil jsem je s projektem. Ukazuji jim plány, kreslím jim detaily, aby věděli, na čem pracují, jaké to má souvislosti, jak bude hotové dílo vypadat. A ráno zadám (řeknu, nebo spíš ukážu) každému konkrétní práci na ten den. Za ty poslední 2 týdny práce ohromně „poskočily“. Snažím se maximálně využít každý den, který nám ještě zbývá do odjezdu.

Den na stavbě má téměř stejný průběh. Ráno se pomalu rozjíždí, někdy mám pocit, že chlapi celou noc někde bubnovali a ještě se neprobudili. Část jich přichází ke skladu, kde nakládají na auto nářadí, cement a vše, co ten den budeme potřebovat. Přijíždíme na stavbu, rozděluji práci a začínáme – pořád unaveně… Potom, kolem deváté se dostávají do tempa, které se zvyšuje až do polední pauzy (do cca 13 hod), pak je asi hodinu nemáme na očích, mají pauzu na jídlo a my taky. Kolem druhé hodiny, začíná odpolední fáze. Začátek zase hodně unavený (jednak z práce a jednak po jídle) a já začínám pochybovat, zda jsem ten denní plán moc nepřepískl. Asi je to na mně vidět, protože moc nemluvím, asi se tvářím i otráveně, občas někoho gestem „probudím“ a to je možná vyprovokuje, že se opět „chytnou“ a od 15. hodiny je to většinou koncert – někdy doslova. V pondělí ještě ve čtyři hodiny odpoledne to vypadalo, že i když se chytli, tak do pěti nestihnou udělat to, na čem jsme se ráno domluvili. Ve tři čtvrtě na pět jsem zajel do skladu pro další pytle cementu s tím, že možná přijedu a hoši řeknou, že už toho za ten den mají dost a budou pokračovat další den. Nestalo se. Přijel jsem s cementem, bleskově ho složili k míchačce a chlapi ze skupin, které skončily už svou práci, se rozdělili ke zbývajícím a společně dotahovali denní plán. Ke všemu, ti kteří byli na lešení, si začali zpívat a tancovat a ti, kteří byli u míchačky, jim k tomu začali bubnovat na kýbly a bouchat do rytmu na vše, co měli po ruce. Úžasný pohled – kolemjdoucí se zastavovali a měli pocit, že do Bozoum přijel nějaký cirkus – něco na způsob „STOMP“/*. Takto, za všeobecného veselí, jsme končili v šest hodin. Myslím, že z toho měli všichni dobrý pocit.

V době, když jsem studoval, jsem obdivoval architekty-stavitele z období před válkou. Dobu, kdy tvůrce díla byl se stavbou spjat od začátku do konce. On odpovídal za technickou a architektonickou stránku věci, ale taky organizoval lidi na stavbě, odpovídal za finanční stránku stavby a za plnění všech termínů. To ho svým způsobem drželo „při zemi“. Vše, co vymyslel musel obhájit nejen před investorem, ale i na stavbě a přitom musel „držet“ dohodnutou cenu.

Od té doby se naše stavebnictví posunulo. Mezi trojici investor, projektant a dodavatel vstupují další subjekty, které mají na starost řídit, kontrolovat, koordinovat… Začalo se kótovat v milimetrech (ve stavebnictví!), technické zprávy musí mít strukturu předepsanou vyhláškami, materiály se vozí z celého světa, stavební proces je svázán přísnými technologickými předpisy a postupy, každý účastník tohoto procesu si „kryje záda“, takže se vytvářejí rezervy na všechny strany a stavba se neúměrně prodražuje. Často se ze stavění vytratil „zdravý selský rozum“ a velmi často i tvůrčí radost.

Obdivoval jsem tu dobu a litoval jsem, že jsem ji nezažil…No a tady, v srdci Afriky, si takové stavění užívám plnými doušky. Tvoříme tady někdy přímo na stavbě, vymýšlíme konstrukce, do kterých by u nás žádný investor neměl odvahu se pustit, tvoříme z místních materiálů, kromě motorové míchačky tady není žádný jiný stroj, takže technologie musí být tomu přizpůsobená. Složitější konstrukce se musí připravit pomocí šablon, vše musí být vymyšlené, jednoduché.

Dořešili jsme vstup do školy přes spojovací koridor, kde bude dominantním prvkem oblouk, který je podepřený sloupy a ty jsou nakloněné ve dvou rovinách. Připravil jsem model, abychom si to mohli představit. S nadšením to bylo odsouhlaseno a teď nastává druhá fáze – připravit šablony a kotvení pro sloupy s náklonem ve dvou směrech – to je můj zítřejší úkol, aby se to mohlo v pondělí v truhlárně vyrobit a pokud možno do našeho odjezdu i osadit.

Je to proces, který neuvěřitelně nabíjí a když se k tomu přidá skutečnost, co, kde a pro koho to stavíme, tak pocity jsou téměř euforické… (to je s nadsázkou).

Uvědomuji si, že tento prožitek můžu takto vychutnávat jenom díky tomu, že tady na to nejsem sám, že se o vše můžeme dělit s Lídou. Kromě jazykové indispozice, kterou Lída stoprocentně vykrývá a při časté výměně názorů s dělníky to schytává z první ruky. Ale jde i o to, že o projektu, o souvislostech kolem něho, o dění na stavbě a nejenom na ní, spolu komunikujeme. Aktivně se celého procesu účastní, vnáší do toho svůj pohled. Někdy podpoří myšlenku, se kterou přicházím (což je příjemné) a někdy naopak zpochybní nabízené řešení, nahlodá moji „jistotu“ (což není příjemné), a nutí mě nad tím přemýšlet, vnímat jiný úhel pohledu a hledat společně rovnováhu mezi těmito odlišnými názory.

Jsem za to vděčný. Nejsem sólový hráč – suverén, který ví… Potřebuji o tom, co dělám, diskutovat, vést dialog, vnímat jiné pohledy a takto hledat správná řešení. Bez její přítomnosti si tady svoje fungování neumím představit…

Přes to vše, co zažíváme, přes ty krásné pocity z tvůrčí práce, ale jako by byl organismus nás obou načasovaný na dobu, kterou jsme měli naplánovanou a začínáme se těšit domů. Odjedeme ale ve fázi, kdy by vše mělo být dořešeno a vymyšleno.

A pokud to vše půjde, tak jak společně s O. Auréliem plánujeme, tak v září přijedeme stavbu dokončit – to už by se měly vybírat barvy, vymýšlet zábradlí, prostor před školou…

A otvírat by se mělo 24. září…

 

 

 

/*STOMP – mezinárodní avantgardní rytmická formace, která dokáže vyloudit rytmus z krabiček od sirek, košů na odpadky, sudů, hrnců, košťat… Jeden kritik o této skupině napsal, že je to „nejhlučnější uklízecí četa na světě“….    

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama