Reklama
 
Blog | SIRIRI

Asistenti

Běžně je ve třídě 200 i více dětí a jediný učitel. Ten chudák kantor tam v podstatě jenom udržuje morálku. Výuka probíhá tak, že děti sborově recitují statě, kterým ale vůbec nerozumí... Na venkově dochodí děti tak čtvrtou třídu, dívky ani to ne, protože se většinou starají o sourozence, nebo už mají své děti...

5.4. 2011

Rostand a Boma patří k mladším dělníkům. Nejsou vyučení, takže na stavbě dělají, co je potřeba, ale většinou přidavače některým zedníkům. Všiml jsem si jich hned první den, kdy přišli  – bylo to v pondělí. Měli za úkol kopat základy pro verandu ještě se třemi dalšími. My s Lídou jsme zaměřovali a oni místo toho, aby dělali svoji práci, pořád měli tendenci koukat do nivelačního přístroje. „Tak hoši to ne, tady je vaše práce“, řekl jsem jim česky a ukázal na začatý výkop. Neochotně vzali krumpáče a pokračovali. Ta jejich práce byla taková bída, že jsme zvažovali, že je vyhodíme. Pak jsem se dozvěděl,  že dělali na jiné stavbě celou neděli a vlastně neměli vůbec ani jeden den volno. Nechal jsem je a snažil jsem se jich ten den nevšímat … Asi potřebovali nějaký čas na regeneraci. Druhý den byli jako vyměnění. Stihli udělat práci za dva dny…

To bylo první seznámení s nimi. Pak nějak zapadli mezi ostatní a já jsem je vnímal jako trochu „vykutálené“ hochy. Jako by mě ale pořád po očku pozorovali a zjišťovali, zda je mám pod kontrolou. Jednoho z nich jsem přistihl, když si odnášel domů zbylý cement a tvrdil mi, že to má domluvené a druhého, když přišel pozdě a snažil se mě přesvědčit, že přišel už v sedm ráno…

Reklama

 

 

Včera večer, když jsem se připravoval na další den a rozděloval lidi, tak mě nějak zůstávali „viset“ tihle dva – Rostav s Bomou. Budou vozit kameny – řekl jsem si v duchu.

Ráno, když jsem přiděloval úkoly, se ukázalo, že na kameny pozval Aurélio dalších 5 dělníků, takže nakonec po rozdělení prací zůstali Rostav s Bomou volní. Koukali na mě a čekali, co pro ně vymyslím. „Dnes budete mými asistenty“ řekl jsem jim. Koukali nechápavě, tak jim to Lída ještě jednou řekla francouzsky, lépe než já – koukali stejně nechápavě… Vysvětlili jsem jim, že je potřeba doměřit výšky pro osazení nosníků a že to budeme spolu z lešení měřit hadicovou vodováhou. Lída jim vysvětlila princip spojitých nádob, já jim ukázal, jak hadicová vodováha funguje a oni pokyvovali, že rozumí. Tak jsem vylezl na jedno lešení já, na druhé Boma a Rostav nám přidržoval hadici. Po úvodních nedorozuměních pochopili, co od nich chceme a měření probíhalo v pohodě, jako kdyby před tím celý život nic jiného nedělali, než měřili hadicovou vodováhou. Bylo vidět, že je to baví. Pak jsme měřili délky pomocí laserového dálkoměru – to bylo něco pro ně. Všechny tyto pomůcky viděli dnes určitě poprvé v životě. Před obědem, když jsme doměřovali, přišli za Lídou a říkali, že dnes to je skvělé a že je to hrozně baví… Byli hrozně vděční, že jsem je přizval za asistenty a když jsem se pro něco shýbnul, už skákali, aby mi to podali.

Tak o tom večer přemýšlím – kolik takových Rostavů a Bomů (může jim být kolem pětadvaceti) je tady v Bozoum. Většinou posedávají, klábosí, nic moc nedělají a čekají na příležitostnou práci. Je to takové vegetování bez perspektivy. A přitom stačí tak málo, aby se pro něco nadchli, aby něco dělali rádi.

Ten dnešní pokus s asistenty je pro ně jenom epizodka, na kterou možná brzy zapomenou a až se dokončí stavba školy, na které pracujeme, zase se přidají ke svým zahálejícím vrstevníkům… Ano, stačilo by tak málo, ale i to málo se tady míjí s realitou.

Z informací, které jsme tady získali, je školství v SAR v podstatě nefunkční. Bozoum je třicetitisícové město a úroveň je tady ve státních školách nepředstavitelně mizerná. Na venkově je to ještě horší. Běžně je ve třídě 200 i více dětí a jediný učitel. Už z tohoto faktu je jasné, že to není o učení. Ten chudák kantor tam v podstatě jenom udržuje morálku. Výuka probíhá tak, že děti sborově recitují statě, kterým ale vůbec nerozumí… Na venkově dochodí děti tak čtvrtou třídu, dívky ani to ne, protože se většinou starají o sourozence, nebo už mají své děti – nepředstavitelné!!!  Před časem přespávali na misii pracovníci z UNICEFU, kteří mají na starosti vzdělání tady v SAR. Mluvili o realitě, se kterou se setkávají, s velkou skepsí. Uzavřeli to tím, že vzdělávání je tady běh na hodně, hodně dlouhou trať.

Když ráno jedeme na stavbu a potkáváme houfy dětí v uniformách, jak míří do misijních škol, uvědomujeme si, že tady někde je možná začátek toho předlouhého běhu … Toto vědomí v kontextu se zdejší realitou dává smysl naší práci tady a je pro nás povzbuzením…   

 


 

Toto je blog manželů Böhmových, kteří jsou od 1. února 2011 ve Středoafrické republice a stavějí tam školu. Jejich starší zápisky naleznete na www.siriri.org

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama