„Vítejte, račte vstoupit – Česká rezidence. Tady totiž bydlí všichni Češi, kteří přijíždějí do Bozoum“, těmito slovy nás přivítal Aurélio po našem příjezdu. Vešli jsme do „našeho“ staronového apartmánku, který sestává z předsíňky 1,5 m², ložnice 10 m² a koupelny se záchodem 4 m². Podlahu tvoří vyhlazený beton, strop podhled z palubek. Nábytek a vše zůstalo tak, jak jsme to přemístili při naší návštěvě před dvěma lety, i když tu po nás bydlelo určitě mnoho dalších návštěv. Dvě postele „s nebesy“ proti moskytům, stůl a modrá plastová židle, skříň provrtaná skrz naskrz červotoči a polička, za kterou bydlí gekon – asi patnácticentimetrová ještěrka, která tady loví hmyz. Na záchodě stále rozbité, snad nastokrát lepenkou přelepené prkýnko – při nějaké další cestě budeme muset tu „naši“ rezidenci vylepšit – alespoň o to prkýnko.
Aparmánek je v objektu pro návštěvy, vzdáleném od hlavní budovy misie asi padesát metrů. Večer, když se sem s baterkou v ruce tmou tmoucí vracíme, nás provázejí až ke dveřím misijní psy. Dodává to pocit bezpečí a nemusíme být tolik ve střehu vůči hadům.
Život na misii začíná zvoněním na kostelní zvon v 6.00. V 6.45 je snídaně. K snídani je rohlík, kafe, nebo čaj. Rohlík suchý, výjimečně se objeví na stole nutela, nebo sýr. Po snídani se každý rozjede za „svou“ prací. Kromě misionářů a nás s Lídou jsou tady teď čtyři dobrovolníci z Itálie. Tři mladí kluci: Pietro, Andrea, Giacomo a Giorgio – asi šedesátiletý zedník, který na měsíc přijel pomoct se stavbou koleje pro studenty. Kluci dělají, co je potřeba – malují zdi ve stacionáři pro sirotky, pomáhají na stavbě, pracují se sirotky.
Dopolední práce končí obědem – v půl jedné. Oběd je téměř pořád stejný – ale nám pořád chutná. Místo polévky – těstoviny, poté hlavní jídlo. To sestává obyčejně z masa a přílohy. Někdy jenom z přílohy. Příloha je téměř vždy ve variantách – vařená zelenina, rýže, brambory, nebo smažené banány. Poté se podává salát a ovoce, pokud nějaké je. Když je svátek, tak Aurélio udělá výbornou pizzu a někdy jako dezert zmrzlinu a kafé. Na misii vaří africké kuchařky Giorgette a Evelyn , které se střídají.
Po obědě bývá káva a pak většinou siesta, protože denní teplota kulminuje a rozpálený vzduch se třese nad zemí. Po siestě, která trvá tak 1 – 1,5 hodiny pokračujeme v práci až do páté hodiny. Teploty se pohybují kolem 36°C – 38°C, v noci klesnou i na 16°C. To je pak docela zima, když si uvědomíme, že v okenních otvorech je jenom síť. Od našeho příjezdu nepadla ani kapka, strašně se všude práší. V posledních dnech k hnědočervenému zdejšímu prachu přibyl šedivý prach ze Sahary. Nad krajinou to vypadalo jako opar. Prach je všude. I když se myjeme pokaždé, když jdeme kolem vody, pořád jsme trochu „ušmudlaní“.
V šest se stmívá, v 19.15 je večeře. K večeři se podává polévka – pořád stejná s těstovinami a pak to, co zbylo od oběda. Po večeři kafé a pak se ještě sedí a povídá. V devět se vypíná generátor a je tma. Tím prakticky končí den …
Když to píšu, tak si uvědomuji, že to vypadá dost jednotvárně, ale realita je jiná. Shodujeme se na tom s Lídou, že nám to jako stereotyp nepřipadá, že je pořád na co se těšit a každý den se kromě jiného těšíme na společný oběd, i když víme přesně, že bude to, co bylo včera a předevčírem a před týdnem. Asi ta šťáva, kterou to tady má, bude mít zdroj někde jinde, než v hrncích s jídlem…