Reklama
 
Blog | SIRIRI

Eso v kabelce

Lída celníkovi ukazovala výroční zprávu a ukazovala na fotku s vysvětlením, že jsme tady, abychom postavili školu jejich dětem a Francois je, dá se říct, našim přítelem.

„Tak jsme zpátky“ s úlevou jsem vydechl, když jsme rolovali po ploše Bozoumského letiště. Moc jsme se těšili – prakticky na všechno, co jsme tady před čtyřmi měsíci opustili…

Vystoupili jsme z klimatizovaného letadla přímo na letištní plochu a dostali jsme ránu z vedra. Asi jako když po příjemných hodinách strávených v moravském sklípku vyjdete na „vzduch“. Po ploše jsme pěšky přešli do letištní haly, kde jsme dostali k vyplnění dotazníky – kdo jsme, co tady chceme a kde tady budeme.

Po dvou kontrolách dokladů a toho, co jsme napsali do dotazníků nás ozbrojený voják pustil do vedlejší haly, kde jsme čekali na zavazadla. Prostor to byl velký asi jako dvě třídy, pod stropem se líně otáčel jediný ventilátor, jako by ani nemohl pohnout vzduchem v místnosti. Ani jsem se mu nedivil. Mísilo se tady vedro, vlhko, pach potu a vůně všemožných voňavek, kterými se dámy vracející se z Paříže do rodné země snad polévaly a do toho si někteří pánové po sedmihodinovém nikotinovém absťáku zapálili. To teenagerovské – fakt hustý tady sedělo. Postupně se nás do haly vtěsnalo všech snad 500 cestujících a trpělivě jsme čekali na zavazadla. Hned jak jsme do haly vstoupili, přilepili se na nás dva místní hoši v montérkových blůzách a řekli, že jsou naši nosiči. Hrdě jsem je odmítl, abych je během dvou minut pokorně vyhledal a přijal jejich nabídku, protože jsem zjistil, že všechny vozíky na kufry mají už obsazené právě hoši v montérkových blůzách a při představě, že naše zavazadla, která přesahovala v součtu 120kg, budu po dvou nosit někam k autu, jsem své prvotní ukvapené rozhodnutí v mžiku přehodnotil. Po hodince čekání se konečně naše kufry objevily a vyrazili jsme k východu. Ale tady to nefunguje tak, že si vezmete kufry a tradá domů. Tady musíte absolvovat ještě kontrolu zavazadel, při níž se celníci přicházejí opravdu na své… Ti jsou domluveni s nosiči, takže ti naši hoši mě hned začali zpracovávat, abych dal celníkovi peníze, že nám nebude zavazadla prohlížet. Představa to byla lákavá – ve většině zavazadel jsme měli různé součástky a nástroje, které budeme při dokončování stavby školy potřebovat, školní pomůcky pro děti a jeden kufr pro sestry se zdravotnickým materiálem – všechno věci, které bychom těžko zdůvodňovali, že to je pro naši potřebu… No, pohledem na sebe jsme se s Lídou rozhodli, že korupci tady podporovat nebudeme. Já jsem hochům opakovaně vysvětloval, že nerozumím francouzsky a tvářil jsem se jako blbeček, i když gesta, kterými mi naznačovali, o co jim jde, byla více než jasná. Tak jsme tam stáli vedle celníka, já se tvářil, že ale vůbec netuším o co jim jde, hoši ztráceli trpělivost, celník taky a já odhadoval, jak asi dlouho tato hra může trvat. Do toho Lída vytáhla eso v podobě výroční zprávy naší organizace SIRIRI, kde jsme na titulní straně vyfocení s prezidentem Francoisem Bozizem u projektu školy. Lída celníkovi ukazovala výroční zprávu a ukazovala na fotku s vysvětlením, že jsme tady, abychom postavili školu jejich dětem a Francois je, dá se říct, našim přítelem. (Na té fotce se tak tváří). Celník nevěřícně koukal a protože se mezitím setmělo (i v hale) svítil si střídavě baterkou na fotku a pak nám do obličejů. Byl totálně okouzlen. Lída korunovala svoji diplomatickou etudu a velkoryse mu naší výroční zprávu darovala. Byla úžasná! Celník se nezmohl na slovo, jen se uklonil a naznačil nám, že vše je v pořádku. Hoši v montérkových blůzách zůstali s otevřenými ústy, takže jsem jim musel naznačit, že je vše vyřízeno a můžou tlačit vozík. Když jsme byli venku a šli jsme na parkoviště sice ještě zkusili, že bychom přece měli celníkovi něco dát, ale Lída jim zcela suverénně sdělila, že celník dostal velký dárek a že je vše vyřízené. Pak už se opravdu nezmohli na nic a jen tlačili našich stodvacet kilo k autu.

Foto, které je na titulní stránce výroční zprávy SIRIRI. Zleva: Ludmila Böhmová a Karol Böhm ze SIRIRI, misionář Aurelio Gazzera a prezident Středoafrické republiky Francois Bozizé. (únor / 2011)

 

Reklama

K článku patří také fotogalerie, kterou jsme nahráli na Facebook.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama