Reklama
 
Blog | SIRIRI

Jak jsme přišli o auto …a pak je opět dostali nazpátek

I.

       Jen co jsem dnes odeslal zprávu o aktuálním dění ve Středoafrické republice na webovou stránku Siriri a text ukončil úvahou o tom, že se situace sice pomalu zklidňuje, ale že je ještě otázkou, jak proběhne předání moci na lokální úrovni, zazvonil mi telefon.

       – Ahoj, Vojtěchu, slyšíš mě?

Reklama

       – Ahoj, Enrico, slyším, slyším.

       – Nemohu se dovolat ani otci Marcellovi ani otci Federicovi, tak volám tobě. Právě jsem mluvil s otcem Dieudonném. Rebelové už jsou v Baoru. Přijeli třemi náklaďáky, jeden tam zůstal, další dva pokračují směrem k nám…

       A je to tu! Rebelové ze Séléka (sanžsky to znamená „smlouva, dohoda, aliance“), kteří během soboty a neděle úspěšně provedli státní převrat v Bangui, se blíží k nám, kteří jsme od hlavního města vzdáleni bezmála pět set kilometrů.

       – Už tam něco podnikli?, – ptám se.

       – Ne, zatím ne.

       Spěchám tedy tu Jobovu zvěst (které jsme se všichni obávali, ale zároveň jsme o ní věděli, že stejně jednou přijde) oznámit představeným. Jeden je ve sprše, druhý telefonuje. Tak proto se jim Enrico nemohl dovolat! Prvnímu to zvěstuji přes okénko do sprchovacího koutu, druhému už to říkat nemusím: viděl Enricův nepřijatý hovor a tak mu zavolal nazpátek…

       Spěchám nejen proto, že zpráva je urgentní: z Baora je to k nám necelá hodinka cesty osobním autem, náklaďák bude potřebovat trochu více času, ne zas však o mnoho. Spěchám rovněž proto, že už jsme se měli s aspiranty (tj. kandidáty našeho řeholního života) začít modlit pravidelný růženec. Je jasné, nač při něm budeme myslet a co budeme Ježíšovi rukama jeho Matky, Panny Marie, předkládat…

       Jen, co se i těmto mladým spolubratřím stávám zvěstovatelem špatných nebo přinejmenším znepokojivých zpráv, a jen co se začínáme modlit, vnímám známé sevření v břiše, které se mě zmocňuje pokaždé, když mám velkou trému nebo před něčím strach. Tak rychle vyprchala tvoje důvěra?, napadá mě. Snažím se zhluboka dýchat a s odevzdaností se ponořit do pravidelné recitace zdrávasů.

       Růženec je dostatečně dlouhý na to, aby se člověk uklidnil, a když jej navíc vzápětí nato čekají nešpory a meditace, důvěra a odevzdanost se mohou pozvolna vrátit zpět. Ještě stihnu odeslat několik esemesek sestře a známým u nás, aby se modlili, a pak běžím do kaple. Otec převor se rozhoduje o něco zkrátit dobu vnitřní modlitby, abychom mohli jít na večeři co nejdříve a po ní stihli ještě televizní zprávy. Sám pak odchází, má co zařizovat…

       Během meditace rozjímám o Ježíšově rodokmenu na začátku Matoušova evangelia a duchovní komentář, který si k tomu čtu, mě nabádá, abych v tom viděl schopnost Boha vstupovat do lidských dějin a vést je navzdory nedostatečnosti a hříšnosti lidí. Slovo pro mne a pro mou situaci!

       V kapse mi vibruje mobil. Snad poprvé v životě si jej dovoluji vytáhnout během modlitby. Rodná sestra se mě v textovce ptá, zda se rebelové blíží k nám do Bouaru. Je vidět, že jsem se při spěšném formulování předchozí esemesky nevyjádřil jasně. Vyťukávám do telefonu: „Ano,V“, a zprávu odesílám… Bože, odpusť mi tuto mou nedůslednost a dobrovolnou roztržitost! Znovu se pak vracím k Ježíšovu rodokmenu.

 

II.

       Na začátku večeře, jen co se dočetlo martyrologium pro následující den (nevím, kdo je dnes pečlivě sledoval, já toho byl schopen jen napůl!), otec převor ruší obvyklé mlčení a oznamuje nám, že mu bratři z Baora volali, že už u nich rebelové byli a odvezli si jedno auto a peníze. Netušíme, jak velkou sumu si odnesli, a víme naopak, že určitě neodvezli to lepší z aut, které je ukryto mimo misijní stanici, ale i tak nás ta zpráva zasahuje. Je to u vědomí toho, že jsme naprosto bezmocní a vystaveni všanc svévoli rebelů? Nejspíš ano…

       Otec převor schoval lepší z aut do zadní části rozlehlé zahrady, snad se nezvaní hosté nebudou rozhlížet příliš důkladně. Jiná dvě auta jsou už několik dní mimo město, na místech, která sice nemůžeme s jistotou označit jako naprosto bezpečná, v každém případě jsou méně „na ráně“, než je náš konvent, nacházející se jen kousek od centra města.

       Mezitím postupně pohasínají signály telefonních operátorů: nejprve Orange, pak MOOV, nakonec Telecel. Mně se ještě z českého telefonního čísla podaří odeslat další textovou zprávu sestře, a pak mizí i T-Mobile. Bodejť by ne, v Bouaru mi roaming funguje přes Telecel!

       Během televizních zpráv, ve kterých už Středoafrická republika zjevně opět nikoho nezajímá, však přichází nečekaná zvěst: otec Dieudonné prý zavolal otci Danielovi na Karmel v Bangui, že jim rebelové v Baoru uloupené auto opět vrátili! Co to má znamenat? Že by šlo o svévolnou akci jednotlivců, které učinil přítrž jejich velitel, který chce zachovat dobrý dojem? Nevíme, v každém případě na nás tato zvěst působí blahodárně, a jsme rázem trochu klidnější. Je to jiskérka naděje na slušnější zacházení, než s jakým jsme původně počítali…

       Ostatně, jsou tu další drobné důvody k naději: venku je klid, není slyšet ani výstřely ani křik ani jiný hluk. Znamená to, že rebelové městem pouze projeli? Nebo že převzetí moci v předměstských kasárnách na Camp Leclerq proběhlo v klidu? To druhé je pravděpodobnější, je těžké si představit, že by rebelové hned stabilně neobsadili jedno z nejvýznamnějších měst v zemi, zvláště když se v něm nachází (či spíše nacházela?) druhá největší vojenská posádka. Tím překvapivěji na nás to ticho venku působí.

 

III.

       Na začátku kompletáře (poslední liturgické modlitby před spánkem) jsem opět roztržitý, tentokrát nedobrovolně: během zpytování svědomí se mi v mysli znovu vybavuje podivný incident s autem spolubratří v Baoru. Najednou, vůbec nechápu proč, si vzpomínám na titul knížky, kterou jsem v dětství miloval. Jeho první půle byla napsaná na přední straně, druhá na zadní straně obálky: „Jak se Míša ztratil… …a zase našel.“ Jo, tak nějak: Jak jsme přišli o auto… …a pak je opět dostali nazpátek! Kroutím hlavou nad svými prapodivnými asociacemi a snažím se raději vrátit ke zpytování svého svědomí.

       Jelikož představený rozhodl, že se dieselový generátor, který nám vyrábí elektřinu ve večerních hodinách, vypne dnes o něco dřív, aby osvětlený klášter nepřitahoval i jiné hosty než jen noční můry, rozhoduji se, že místo další práce na novém překladu děl svaté Terezie do češtiny raději napíši další povídání na blog. A už vím, jak se bude jmenovat.

       Při psaní si svítím jednak malým svítidlem, které se stihlo dobít i během té krátké doby, co byl spuštěn generátor (podobně jako můj „netbůček“, do něhož tento text zapisuji), jednak svící, kterou mám v cele jinak jen kvůli modlitbě a duchovním rozhovorům. Dnes slouží i trochu jinak. Pořád mi ale připomíná totéž: Krista, který se stravuje žárem lásky k lidem. Ježíši, kéž jsem i já ochoten se takto vydávat! I těm a za ty, kteří si třeba už zítra přijdou pro peníze, auto, počítače nebo cokoli jiného… A kteří se nemusejí zastavit ani před násilím. Teď už úsměvná událost z Baora na mne sice působí spíše optimisticky, ovšem svědectví těch, kdo žili na územích, okupovaných rebely, v předchozích měsících úsměv, naději a optimismus nevyvolávají…

       Dívám se z okna a naskýtá se mi nevšední pohled: jakkoli je teprve něco málo po desáté hodině, venku je takřka naprostá tma. Kromě jednoho nebo dvou ohňů a jednoho světla v dálce se vůbec nikde nesvítí. A je ticho, naprosté ticho! Jindy je halasné Středoafričany výrazně slyšet až k nám, bez ohledu na to, zda pořádají taneční večery nebo se hlasitě „vybubnovávají“ ze svého žalu nad smrtí příbuzných. Rozhodně však, pokaždé když měsíc dorůstá nebo je v úplňku, město žije dlouho do noci. Teď v úplňku je – vždyť Velikonoce jsou za dveřmi – a přece je venku nezvyklé ticho. Tedy, kromě úchvatného koncertu žab, hmyzu a jiných drobných zvířat. Ten bych vám přál někdy zaslechnout; jen stěží se dá přiblížit slovy.

       Ve tmě hledám katedrálu. Ne, takto bez jakéhokoli osvětlení není vidět, a to ani s pomocí měsíčního svitu. Během večeře jsem se ptal otce Marcella, zda se zítra koná mše s žehnáním olejů a svěcením křižma. Vím, namítnete mi, zítra je teprve středa Svatého týdne a missa chrismatis se má konat až dopoledne na Zelený čtvrtek. Jenže naše diecéze je natolik rozlehlá, že by se ve čtvrtek mnozí faráři nestihli po obřadech v katedrále vrátit do svých farností, aby večer slavili mši svatou na památku Večeře Páně. A tak se u nás běžně konává zmíněná liturgie, při níž se žehnají posvátné oleje, již ve středu. Ovšem letos ne! Otec Marcello mi odpověděl, že otec biskup musel z bezpečnostních důvodů odcestovat. V jiných městech totiž kroky rebelů směřovaly vždy nejprve k pastýři místní církve, a nebyly to věru návštěvy nijak srdečné. V některých případech došlo i na hrubé násilí. „Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou!“ (Zach 13,7b).

       Přemítám, kdy jsem se naposled během Svatého týdne mše s žehnáním olejů neúčastnil. Už to bude hodně dávno; nejspíš v noviciátu, tedy před dvaadvaceti lety! A zítra po dlouhé době opět. A jak to bude s dalšími obřady? Budu v našem konventním kostele s komunitou a několika věrnými slavit Svaté třídení? Zazpívám s nimi nakonec slavné Aleluja?

       Netuším… Naslouchám onomu koncertu zvenčí a znovu a znovu šeptám: „Jsme ve tvých rukou, Pane.“ Zítra, bude-li ještě fungovat internetové spojení, odešlu tento příspěvek na blog Siriri. Pokud si jej přečtete, vzpomeňte v modlitbách na jednu rozlehlou zemi v srdci Afriky, na které mocným tohoto světa nezáleží a kterou jsou ochotni prodat i za třicet stříbrných. Vzpomeňte na její obyvatele, chudé, ponižované, týrané a již po léta unavené neustálými politickými zvraty, které s sebou nesou chaos a násilí.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama