Reklama
 
Blog | SIRIRI

Ko, ko, ko

Ko, ko, ko… tady se neklepe, není na co, nejsou dveře, tady se tleská. A Aurélio k tomu ještě volá – ko, ko, ko! A i když někde dveře jsou, tak jsou většinou otevřené, takže se stejně tleská, nebo volá  ko, ko, ko.

Jedna z nejkrásnějších věcí, kterou tady zažíváme, je -jak to Aurélio vyjádřil – „accueil“ – ve francouzštině to znamená: přijetí, přivítání, k čemuž patří pohostinnost, přívětivost, vlídnost – to vše je tu zahrnuto do tohoto slova, to vše je tu na 100% naplňováno.

Jedno z nespočtu milých setkání

To jsme plnou měrou zakoušeli na naší cestě po severu. Kam jsme přijeli, byli jsme přivítáni, přijati. Nikdy jsme neměli pocit, že přicházíme nevhod, naši hostitelé vypadali, že to je nejkrásnější okamžik dne, když jim před obydlím, někdo zavolá ko, ko, ko… Navštěvovali jsme misijní stanice, ale setkali se i s několika lidmi z Bozoum, kteří byli vyslání (i s rodinami) na různé vzdělávací kurzy. Aurélio je má za „své“ lidi a tak využívá každou příležitost navštívit je, když projíždí místem, kde dočasně žijí. Kromě toho se na několika místech setkal s učiteli ve školách, které misionáři spravují. A také tu a tam prohodil pár slov s vesničany, když jsme někde zastavili. Vždy nám v autě oznámil – „pauza – deset minut“ a byla z toho minimálně půlhodina. Nám to nevadilo. Docela nám přišlo vhod přerušení toho kodrcání po africkém tankodromu. Alespoň jsme si mohli narovnat kosti a klouby.

Reklama

Setkání ve vesnici

Jedna z posledních zastávek byla ve vesnici, nezapamatoval jsem si jméno, kde se Aurélio chtěl setkat s místními lidmi kvůli kozám. Respektive, kvůli nemoci, kterou ty jejich kozy trpěli. Zastavili jsme na návsi, Aurélio nám řekl: „deset minut, klidně pojďte se mnou“.  Tak jo. Jakmile jsme vystoupili z auta, seběhla se celá vesnice. Nanosili plastové židličky, různé lavičky, štokrlátka a nám přidělili v čele shromáždění nejlepší židle. A začalo se. O čem to bylo, jsme se dozvěděli až cestou zpět, mluvili skoro celou dobu v sangu. Aurélio něco povídal, lidi poslouchali, občas asi udělal nějaký vtípek, protože se všichni rozesmáli (někdy až řehtali). Pak se někdo na něco zeptal… a tak to pokračovalo dobrou hodinku. Na konci bylo velké děkování (Aurélio jim mimo jiné přivezl léky, které nakoupil v Kamerunu pro tu kozí nemoc).

Náčelníci té vesnice nás pak pozvali do své chýše na malé občerstvení. Trochu nám zatrnulo a čekali jsme, co na to Aurélio. Ten pozvání přijal se samozřejmostí a poděkováním – jako by šlo o pozvání na recepci na ambasádě. A my s ním. Odmítnutí by bylo asi velkou nezdvořilostí. Tady je bontón povýšen nad vzpírání se žaludku. Následovali jsme dva náčelníky do hliněné chýše kruhového půdorysu. Zbytek vesnice se usadil kolem chýše. Představili jsme se. Jeden z těch dvou byl náčelník, měl pět manželek a třicet pět dětí. Druhý, taky náčelník, měl tři manželky a osmnáct dětí. Já jsem radši o naší rodinné situaci pomlčel, abych se v jejich společenském žebříčku úplně neznemožnil. Lída se ptala Aurélia, jak to je v SAR s mnohoženstvím? Právně je prý v SAR povolené a náčelník má holt větší možnosti, tak si to může dovolit.

Pohoštění u náčelníka

Několik manželek nanosilo do chýše kastrůlky a já začal uvažovat, jestli se vzepřu bontónu, ale nakonec jsem ty milé lidi nemohl zklamat. Menu sestávalo ze čtyř kastrůlků. V jednom bylo kuřátko (když píšu zdrobněle, tak to znamená, že bylo hodně drobné), ve druhém trocha omáčky, ve třetím koření a ve čtvrtém – největším – byla hrouda manioku. Před jídlem nám jiná manželka přinesla konvičku s vodou, abychom si umyli ruce. To jsme rádi udělali, ostatně náčelníci také. Vodu z konvičky jsme si lili na ruce, tekla na zem, nám pod nohy. Aurélio zkušeně po první pobídce vylovil z prvního kastrůlku tři kousky masa a dal nám je na misky. Tento akt jsem ocenil hned poté, co po něm rukama v kastrůlku zalovili oba náčelníci. S maniokem to nebylo tak jednoduché. Ten se prostě dloube palcem a ukazovákem z té společné hroudy. Trochu jsem tím měl zážitek společné hostiny pokažený a záviděl jsem Lídě, která si na manioku pochutnávala a s každým soustem mi sdělovala, že je to s tou omáčkou fakt moc dobré. Já jsem se snažil najít si v kastrůlku místečko, ze kterého mi nikdo z náčelníků nebude dloubat, ale asi jsem se tvářil moc spiklenecky a oni mě odhalili. Vždy, když jsem si kousek vydloubl, tak se některý z nich ponořil svým ukazovákem do toho stejného místa. Po několika pokusech, když už byl celý maniok rozdloubaný, jsem to vzdal a dojedl jsem maso bez manioku.

Po obědě se ještě nad prázdnými kastrůlky diskutovalo v sangu. A protože padlo několikrát slovo „siriri“, tak Lída využila příležitost a představila naši „opéesku“. Náčelníci dostali letáčky (v češtině) a byli moc rádi.

Lída představuje SIRIRI

Každé setkání tady je trochu jiné, každé má trochu jiný charakter ale každé je „ACCUEIL“. Uvědomil jsem si opět, že život se neměří na čas, ani na peníze, ale na zážitky.

Jedno z mnoha accueil

Přál bych si, abychom dokázali i u nás přijímat návštěvy s takovou otevřeností a srdečností. A můžou klidně klepat nebo zvonit, nebo tleskat, nebo volat ko, ko, ko…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama