Celou noc pršelo. Začalo asi v pět odpoledne a přestalo až se svítáním. Teplota klesla na 21°C a při pohledu z našeho okna jsem zahlédl místní lidi v zimních bundách a někteří měli i flaušové zimní kabáty… No prostě zima. Během další hodiny vylezlo sluníčko i teplota na 25°C. Oblečení místních se tomu přizpůsobilo. Během dne se přihnalo několik bouřek, skoro úplně se zatmělo, oblohu křižovaly blesky a voda z nebe crčela v souvislých provazech… Po dešti byly všechny rigoly na odvod vody plné, přes cestu se valily proudy vody – docela síla. Během dalších dvou hodin, kdy nepršelo, se voda vsákla do země a tak se to opakovalo celý včerejší den.
Protože byla neděle a na stavbě se nepracovalo, tak nám to nijak nevadilo. Na odpoledne jsme byli domluveni s kluky sirotky, že se za nimi zastavíme a promítneme si nějaký film. Přivezli jsme jim jablka. Nikdy je nejedli, ani nevěděli jak se „to“ jmenuje, říkali ovoce, co jedli Adam a Eva. No, moc jim chutnala. Dali jsme jim vybrat, co budeme promítat – vybrali si „přírodní parky východní Afriky“. Zvířata, která se ve filmu objevovala, dělili na ta, která už jedli a ta, která ještě ne. Lída se jich pak ptala, zda viděli živého slona a oni sborově, že mnohokrát, že na venkově jich je hodně, pak to zkoušela se lvem a situace se opakovala. Nevím, jestli si nevymýšleli, ale vypadali dost přesvědčivě. Pak jsme se jich ptali, zda nechtějí koukat na něco jiného, když skoro všechna ta zvířata z přírodních parků už ochutnali… Změnili jsme žánr – chtěli vidět, jak vypadá Česká republika, tak jsme jim promítli DVD o České republice. Po dvou hodinách jsme náš odpolední zeměpisně-přírodovědný pořad ukončili. Schylovalo se k dalšímu dešti, tak jsme spěchali domů. Déšť nás zastihl, když jsme se stavovali u školních budov, abychom zjistili, zda otec Aurélio nepřeháněl, když mi včera říkal o tom, jak mohutně musíme řešit odvodnění pozemku mezi školními budovami . Když jsme prohlíželi místa, kudy se hnala voda, přihnala se další bouřka. Pod střechou verandy jsme pozorovali liják – Aurélio nepřeháněl…
Když skončil déšť, pokračovali jsme v cestě k našemu apartmánku. Z nedalekého fotbalového hřiště jsme slyšeli ohromný povyk – hrál se fotbal, tak jsme si jenom odložili počítač do pokoje a vyrazili jsme na fotbal. Hráli proti sobě červení a šedí. Lída zjišťovala, kdo s kým hraje. První, koho se zeptala, nerozuměl francouzsky, tak to zkusila u dalšího. Ten řekl: „Bozoum“. „To jo“, řekla Lída, „ale proti komu?“. „Bozoum“, odpověděl dotazovaný a pak něco drmolil, čemu jsme nerozuměli zase my. Ale řekli jsme si, že asi hraje Bozoum – dolní konec proti Bozoum – hornímu konci. Rozhodli jsme se, že budeme fandit šedým. Tribuna byla plná, tak jsme si našli místo za brankovou čárou soupeře – červených, protože se prakticky hrálo jenom na půli červených. Myslel jsem si, že šedí jsou tak dobří, že červené tlačí neustále do obrany, ale záhy jsme pochopili. Celé brankoviště šedých a s ním asi další třetina hřiště byla zarostlá trávou vysokou, že když tam někdo zakopl míč, tak ten se v trávě ztratil. Takže se do toho nikomu nechtělo – ani červeným. Nám divákům se ale moc líbilo, když někdo zakopl míč do travnaté mokřiny, protože pak následovalo zběsilé následování míče a jakmile hráč překročil hranici mokřiny, chytl něco jako aquaplaning a začal tanec, kdy se všichni diváci mohli potrhat smíchy. Jinak ale vše ostatní bylo regulérní – hlavní rozhodčí ve svítivém dresu, čároví rozhodčí, rohové praporky – prostě liga. Diváků jsem odhadoval tak tři tisíce neplatících, včetně nás. Kolem hřiště nabízely prodavačky nádherné koblížky, buchty, ovoce, buráky…
Hlavní úkol čárových rozhodčích spočíval v tom, aby udrželi lidi za postranní čárou. Když se ale skupinka asi pěti prasátek rozhodla vstoupit do hřiště za zelenou travičkou, tak si je nikdo nevšímal. Ono se stejně vlastně hrálo na kamenité části, tak o nic nešlo. Přestali jsme sledovat podsvinčata, protože naši šedí zrovna útočili, v rozhodujícím momentu do sebe tři hráči vrazili a vypadalo to, že jsou všichni tři mrtví. Pak se ale jeden po druhém začli hýbat a kulhat a všem ukazovali jak jsou pochroumaní. My všichni jsme řvali na rozhodčího, ať vytáhne červenou kartu – nemohl ji ale najít, tak vytáhl alespoň žlutou. Tím se to pro tentokrát vyřešilo a všichni tři hráči se zázračně uzdravili. Za chvíli následoval další útok našich. Jeden z šedých vystřelil, ale netrefil pořádně míč, vysoko přestřelil, asi o někoho zavadil, svalil se na zem a vypadalo to, že umírá. Tentokrát sudí našel červenou a poslal protihráče do kabiny. No vlastně ani nevím kam, protože tam žádné kabiny nebyly. Zdálo se, že to červené docela naštvalo a rozhodli se útočit – bažina, nebažina. Odkopli míč do trávy, ten se na chvíli ztratil, ale všichni se pustili tím směrem. Začalo něco jako když mezi aquabely vlítne hejno vodních lyžařů. Všichni se snažili udržet se na nohou, ale pro většinu to bylo nad jejich síly. Nedůstojně se začali v bažině válet k velké radosti nás – diváků. Za chvíli mezi ně zahučel i rozhodčí a to už jsme řvali smíchy úplně všichni – i postranní rozhodčí. Když se skrumáž trochu zklidnila, chtěl si hlavní rozhodčí znovu získat autoritu, tak vytáhl zase červenou a poslal jednoho ze šedých ze hřiště – asi toho, který to odkopl do bažiny. Tím vyrovnal síly a hrálo se dál. Bohužel po asi 10 minutách zápas ukončil. Naši prohráli – jak jsme se podle reakcí dozvěděli. Nevadí, ale by to nádherný nedělní odpolední zážitek – na tom jsme se shodli všichni.