Reklama
 
Blog | SIRIRI

Misionáři bez závor

I.

       Kdybych byl jen trochu pověrčivý, nejspíše bych dospěl k závěru, že se po vydařené dovolené v Evropě nemám do srdce Afriky vůbec vracet! Posuďte sami: v den plánovaného odletu, kdy jsem měl už jen sbalit zbytek svých věcí a vpodvečer pohodlně odletět z Janova – kde jsem pobýval poslední týden dovolené – nejprve do Paříže a odtamtud pak do Bangui, mi zazvonil telefon.

       Byla to naše vzácná paní Aurelie z Misijní prokury, která pro misionáře vyřizuje první poslední a i jinak se o nás stará s naprostou samozřejmostí a nekonečnou trpělivostí a ochotou.

Reklama

       ‒ Otče, máme problém!

       ‒ Ano?

       ‒ Vypadá to, že lety Air France jsou kvůli stávce zrušeny a do Bangui se dostanete za týden. Tedy: pokud bychom nehledali jiný spoj…

       Poněvadž jsem se měl v Paříži večer setkat s Lídou Böhmovou ze SIRIRI a spolu ještě s filmaři z České televize měl pak pokračovat v cestě do Afriky, hned jí volám, abych jí oznámil tu Jobovu zvěst.

       ‒ No, počkej, ale já se právě vrátila z letiště a už jsem odbavená. O žádné stávce nebyla řeč, naopak, byli k nám nesmírně milí a vstřícní.

       Volám tedy znovu zpět paní Aurelii, která mě ujišťuje, že celou záležitost ještě ověří. Po chvíli mi opět zvoní mobil a dostává se mi vysvětlení, že ve skutečnosti nestávkují zaměstnanci Air France, nýbrž italských letišť, a že tedy letadlo z Paříže odletí, jen se potřebuji dostat jiným letem do francouzské metropole. Ten můj z Janova je totiž definitivně zrušen. Dostávám na výběr Milán a Turín, obojí v podobnou odpolední hodinu. Volím Milán a začínám horečnatě přemýšlet, zda stihnu dobalit zavazadla a kdo mě odveze do Milána.

       Naštěstí obojí klapne a já s pohodlným předstihem přistupuji k přepážce odbavení v Miláně. Tam mě ovšem čeká další nepříjemné zjištění: nemám povolení k pobytu a mé dosud platné potvrzení o tom, že se mi v Bangui vyhotovuje nové, nemůže být za potřebný doklad považováno. Znovu tedy volám paní Aurelii, vyřizuji přesunutí letenky na příští týden a pak oznamuji obtíž pražským spolucestujícím. Budou muset do Bangui dorazit beze mne, snad se jim to podaří bez větších obtíží.

       Problémům však není konec! Jakkoli se potřebné vízum vyřídilo během dvou dnů a já si prodloužil dovolenou o týden navíc (což mi přišlo velmi vhod, jelikož jsem si po náročném programu uplynulých týdnů konečně odpočinul) a na letiště v Janově jsem se tentokrát dostal velmi pohodlně, už při odbavování zjišťuji, že odlet bude opožděn. Prý kvůli špatnému počasí v Paříži. Z plánované půlhodiny jsou pak bezmála dvě hodiny… Naštěstí vím, že v Paříži mám na přestup času více než dost a tak v klidu čekám a čtu si.

       Zvládnu i babylón pařížského letiště a konečně objevím příslušnou bránu našeho letu do Bangui, odkud máme krátce po půlnoci odletět. Jenže i zde nastávají komplikace technického rázu a je tu další, tentokrát hodinové zpoždění. Nu, což, budu to muset dospat zítra odpoledne v našem konventu v Bimbu.

 

II.

       Po „večeři“, podávané uprostřed noci, a po zhruba dvou třech hodinkách podřimování jsem se probudil těsně před mezipřistáním v hlavním městě Čadu, N’Djameně. Do řeči se se mnou dala mladší žena, sedící za mnou. Vyptávala se, zda už jsem ve Středoafrické republice někdy byl, jaké to tam je, jaká je současná situace, atd. Na mou otázku, odkud je, mi odpověděla, že z Itálie, a vzápětí si viditelně oddychla, když jsem s ní v rozhovoru pokračoval italsky. Vysvětlila mi, že patří k organizaci Lékaři bez hranic a že za sebou sice už má první zkušenost s působením v těžkých podmínkách, ale že z práce v zemi, která je krátce po převratu, má přece jen nemalé obavy.

       Povídal jsem si tedy s Frančeskou ještě chvíli a ujistil jsem ji, že jí pomohu na letišti, kdyby pro ni snad nikdo nepřijel. Naštěstí se má pomoc omezila pouze na vyřízení příletových formalit: vyplnění letové karty a kontrolu cestovních dokladů. Jen co jsme totiž dorazili k zavazadlovému pásu, vyzvedla si ji její kolegyně. Ostatně, podobně jako mne náš neúnavný „anděl“ Yousouf. Hned při odjezdu z letiště jsem byl uveden do reality obrázky, které u nás lidé znají tak akorát ze zpráv někde z Iráku, Afgánistánu, apod. Museli jsme totiž prokličkovat mezi „zídkami“ z pytlů s pískem, obsazenými francouzskými vojáky, oděnými do neprůstřelných vest a s vyztuženými přilbami na hlavách…

       Během čtvrtka jsem odpočíval, v pátek dopoledne stihnul ještě vést měsíční rekolekci pro novice a kandidáty a večer jim při rekreaci promítnout stovky záběrů z dovolené, a už tu byl sobotní přesun do Bouaru. Povzbuzeni tím, že se nám přes PK 12 (tj. přes ostře hlídanou bariéru, vzdálenou dvanáct kilometrů od středu hlavního města) podařilo projet bez větších obtíží, svižně jsme ujížděli k Yaloké, jakkoli dosud drobně pršelo.

       Zrovna jsem v duchu obdivoval našeho řidiče, domorodého otce Mesmina, jak to skvěle i při horší viditelnosti zvládá, když tu se před námi za zatáčkou objevila závora. Jen mi stačilo v duchu dojít, že ji Mesmin nejspíš nevidí, ale nestihl jsem ani zareagovat nahlas a už jsme do ní vletěli! Naštěstí byla jen ze dřeva a tak se rozlétla na několik kusů…

       ‒ Byl tam někdo? – zeptal se mě, poté, co zastavil, a ohlížel se zpět.

       ‒ Neviděl jsem nikoho, ale když je tu bariéra, tak tam nejspíš někdo bude, ne?

       To už Mesmin couval zpátky a my ostatní se chystali na nejhorší. Prorazit bariéru byla ve Středoafrické republice neslýchaná drzost i za klidnějších časů, což teprve teď! Kolikrát jsme si vyslechli důrazná kázání, ba i zaplatili pokutu, pokud se nám „podařilo“ zastavit jen pár centimetrů za hranicí, vyznačenou výstražným trojúhelníkem. A teď tohle!

       Provinilý řidič vystoupil z vozu a spěchal směrem k hlídce, kterou jsme my uvnitř dosud neviděli. Honem jsem vytahoval z přístrojové desky osvědčení, že jsme řeholníci a že jedeme do Bouaru na formační setkání.

       To už jeden z rebelů, s neodmyslitelným turbanem na hlavě, přistupoval k autu z mé strany. Stáhl jsem okénko a podával mu papír.

       ‒ To je v pořádku, otče – promluvil na mne překvapivě francouzsky. Většinou rebelové ze Séléky neumějí ani sanžsky… Usmál se; viditelně byl incidentem pobaven.

       Teprve po chvilce jsem si všiml, že v ruce drží, spolu s nějakými lejstry, také… granát!

       Za chvíli se otec Mesmin vrátil.

       ‒ Tak co? – zeptal se jej otec Stefano.

       ‒ Nic, dobrý, jen jsem zaplatil deset tisíc franků za přestupek.

       Všichni jsme si oddychli.

       ‒ Kdyby se to stalo před dvěma měsíci, už by nás dávno rozstříleli… ‒  odtušil zcela realisticky otec Stefano.

       Řidič se posadil a nastartoval. Motor naskočil, ale spolu s ním se rozeznělo zlověstné hučení. Tak, to nám ještě chybělo! Teď zjistíme, že auto je nepojízdné a zkysneme tu kdovíjak dlouho.

       Otec Stefano vyskočil ven, zvedl kapotu a zkoumavě hledal příčinu pronikavého zvuku. To už u něj byli dva ozbrojenci a nakukovali mu zvědavě přes rameno, jakoby motorům náramně rozuměli.

       Mesmin znovu nastartoval a šel se na motor podívat také. Hučení se ozvalo znovu, ale po několika sekundách přestalo. Výborně! Kapota šla dolů a my byli hbitě opět všichni ve voze. Ještě narovnat zbytky zpětného zrcátka, které odneslo náraz zřejmě jako jediné, a jede se dál!

       O pár chvil později jsme se začali modlit růženec. Bylo zač děkovat!          

 

III.

       Když jsme o pár dní později skončili jednání formační komise a já se v Yolé konečně setkal s Lídou Böhmovou a českými filmaři, historku se závorou jsem jim vyprávěl k dobru. Vzpomněl jsem si rovněž na onu italskou lékařku a zavtipkoval jsem:

       ‒ Jako jsou prostě Lékaři bez hranic, tak jsou také Misionáři bez závor.

       Všichni jsme se tomu s chutí zasmáli a pak se pustili do práce, kterou bylo třeba dohnat, vzhledem k tomu, že se mi s nimi nepodařilo přiletět o týden dříve. Obrázky oné závory, která se tříští na několik kusů a rozlétá všemi směry, a pak zubícího se rebela s granátem v ruce, se mi však v mysli promítaly ještě mnohokrát. Pokaždé jsem přitom kroutil nevěřícně hlavou a říkal si, že kdyby toho dne nebyla ona hlídka v dobrém rozmaru, jistě by to nějakých deset tisíc franků nespravilo, a kdoví, zda bychom dnes byli ještě vůbec živí…

       Zdánlivě je totiž – alespoň tady v Bouaru – všechno v pořádku. Život plyne dál, vrátili jsme se k většině činností, které jsme provozovali před státním převratem. Je tu jen pár omezení, která jsme dříve neznali: používáme jen dvě auta ze čtyř, u nichž nemáme takovou obavu, že by nám je někdo chtěl zabavit; nejezdíme nakupovat levně do sousedního Kamerunu, ale těžce sháníme věci na místě; máme problémy s výměnou peněz, protože banka zůstává dosud stále zavřená…

       A kdybychom si snad na tyto drobnosti „chtěli“ zvyknout a zavírali oči a zacpávali si uši před znepokojivými zprávami, které přicházejí odjinud, tu a tam se večer ozve střelba nebo rovnou nějaká ta rána z děla, aby nám se nám znovu připomenulo, že se země zmítá už několik měsíců v těžké, ba, jak se zdá, bezvýchodné situaci: rebelové neumějí vládnout, odzbrojování Séléky jde ztuha a s velkými problémy, nikdo neví, co si počít s tolika kriminálními živly z ciziny, s nevídaným množstvím zbraní a munice… A světové mocnosti mlčí a obracejí se k nám zády.

       Ale i když je nejrůznějších překážek pořád ještě mnoho, je potřeba, abychom se jimi jako ti, kterým leží na srdci dobro této těžce zkoušené země, nenechali odradit a hledali cesty, jak se jim vyhnout, jak je překonat. A bude-li třeba, abychom nějakou tu bariéru občas i prorazili. Co nás může zastavit? Nejsme snad misionáři bez závor?

 

Pavel Vojtěch Kohut OCD

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama