Představte si školní dvůr, zaplněný dvěma stovkami učitelů s širokými úsměvy a rozzářenýma očima. Takhle to vypadalo na školním dvoře včera po prvním dnu školení. Když se k tomu přidaly unavené, ale rozzářené tváře našich i středoafrických školitelů, byl úspěch prvního dne přímo hmatatelný.
Kdo si pamatujete naše příhody z loňska, kdy jsme první den strávili diskutováním o pedagogických malbách, o nutnosti učit v sangu, a někdy i malé boje o oslovování se křestními jmény a ne Madame a Monsieur, tak by měl z letoška pocit, že se ocitl úplně někde jinde. Tak se tady taky trošku cítíme, my, kteří jsme tu byli loni.
Letos mi připadl milý úkol doprovázet školitele, podporovat a povzbuzovat je při jejich práci tady, a tak si mohu dovolit trávit čas v každé skupině a pozorovat, jak se z dobrovolníků SIRIRI stávají Ámosové a hlavně to, jak se smývají rozdíly mezi česko-francouzskými školiteli a školiteli ze Středoafrické republiky. Zdá se to až zázračné, ale už včera se ustálila skvělá spolupráce mezi všemi školiteli ve třídách a zároveň se podařilo hned od začátku nastavit skvělou atmosféru mezi učiteli, účastníky školení. Na první dojmy jsem se ptala samotných školitelů a tak vám přináším to nejlepší, co včera školitelé zažili. Přeji Vám pěkné čtení!
Skupina 1: Káťa, Vojta, Yves a Frédéric: Otevřenost a radost z metody SIRIRI
Káťa s Vojtou mají zhruba 40 učitelů ve třídě, z nichž si třetina dokončuje studium, aby od září mohla poprvé vstoupit do tříd. Ve třídě panuje velmi otevřená nálada, zvědavost a radost učit se.
Jejich nejhezčím momentem bylo, když padla otázka na smyslupnost metody SIRIRI a jeden ze školitelů, učitel Yves, který zde vyučuje již od roku 1965 a s metodou SIRIRI pracuje již třetím rokem, se chopil slova a popsal svůj strach z této metody, který pociťoval na začátku, pochyby, které byly ještě podpořeny rodiči dětí, kteří se strachovali, že se děti v sangu nebudou dobře učit a že je znevýhodní. Mluvil o tom, když si ty děti zažily úspěch z učení a jak na konci školního roku přišli spokojení rodiče poděkovat Yvesovi za to, že děti čtou a píší.
Pro Vojtu a Káťu je také neuvěřitelným zážitkem i to, že se učitelé hned dali do aktivní spolupráce a hned od začátku se nebojí ptát, říct, že něčemu neporozuměli a požádat o pomoc. Tohle je obrovský posun od loňska, kdy nám trvalo pár dnů než se tato hranice prolomila a začali jsme spolupracovat takto otevřeně. To je paráda!
Skupina 2: Bára, Pierre, Georges, Alexis, Gildas: Vzájemné obohacení
Bára s Pierrem včera nasadili rychlé tempo a večer se na misii vraceli utahaní, ale spokojení – a se spoustou písniček v hlavě. Kromě hlava-ramena-kolena-palce v africkém rytmu, kterým nás dnes nakazili a všem tato písnička zní v hlavě už od rána, přišli s novou písní: Bolí nás záda (jak příznačné!). Pokusíme se tuto píseň nacvičit kolektivně a stejně jako vloni si ji zazpívat a zatancovat poslední den všichni společně – držte nám palce, ať to v těch 240 zvládneme! (Ten zmiňovaný tanec spočívá v držení se zády a hýbáním rameny, takže to zvládneme i po těch 6ti dnech školení v kuse!)
Všechny tyto nápady vzešly od Tonyho Bertranda, učitele, který na školení přijel až z Bangui a který Báře a Pierrovi nabídl, že se na něho mohou spolehnout se všemi hrami na aktivizaci skupiny. Sám je hned od rána organizoval. I tohle smývá to rozdělení, že školitelé ze SIRIRI sem přijeli učit – učíme se tady všichni od sebe navzájem a to je přesně to, čeho jsme letos chtěli dosáhnout. Skvělé!
Skupina 3: Janča K., Adriana, Eloge a Bernard: Chvilka vděčnosti a úlevy
Tato skupina vyfasovala největší třídu, což se na první pohled může zdát jako výhoda: sama jsem ji měla loni a tak vím, že učitelé, kteří sedí na konci třídy, tam mají nedýchatelno, z té dálky na tabuli nic nevidí a je tam i špatně slyšet. Při 45 lidech ve skupině se potom těžko všichni zapojují. My jsme si loni zažili o 10 až 15 lidí méně ve třídách a letošek je velkou výzvou. Zároveň je tato třída třídou Bernarda, který tam přes rok učí. Holky si zažily hezkou chvilku, když řekly Bernardovi, že budou učit v jeho třídě a on byl velmi dojatý z toho, že to holky takto pojaly: budeme ve TVÉ třídě, Bernarde. Měl slzy v očích a i my jsme při večerním briefingu byli dojatí.
Na konci dne se holky ptaly, jak se vydařil den a jestli se z těch učitelů ještě někdo zítra vrátí (bály se toho velkého počtu ve třídě, který by mohl zkomplikovat dobré přijetí metody SIRIRI). Na tu otázku se zvedl les rukou s palcem nahoru. Zítra přijdou všichni. Uf!
Skupina 4: Anička, Thameur, Jean-Bruno, Antoine: Hraní a učení jde dohromady – aha moment
Anička a Thameur měli možnost zažít ten moment, kdy učitelům ze SAR došlo, že při hře se dá opravdu něco naučit. Mají ve skupině Davida, který se v minulých ročnících školení osvědčil jako skvělý šofér autobusu. Hra „autobus“ spočívá v tom, že se nakreslí na zem autobus, a pak se s pasažéry, kteří přistupují a vystupují, dá učit a trénovat matematika. Přidala se k nim jedna paní učitelka, která suplovala dveře od autobusu a otevírání a zavírání znázorňovala tancem. No a po cestě mezi Bozoum a Bouarem si všichni procvičili počítání.
Nálada ve třídě je skvělá, Thameur s Aničkou si učení užívají, i když za okny mají rozdělanou kuchyň, kde vaří kuchařky pro všech těch 240 učitelů a tak se do metod SIRIRI míchá vůně rýže, ryb, masa, ohně a povídání si kuchařek.
Thameur ten první den zhodnotil takto: Nedokážu si představit, že bych za týden měl jet domů a že nebudu pokračovat v té práci, kterou tento týden tak pěkně začneme.
Skupina 5: Janča V., Lenka, Francis, Rigobert: Spolupracujeme
V této třídě došlo na hezký moment, když se Francis chopil slova a naléhal na učitele, aby nepodceňovali význam vzdělání pro holčičky – žačky. Francise jsem měla loni ve třídě a je to neuvěřitelně poctivý, seriózní a dost plachý učitel. Když ale přijde jeho čas, vstoupí na scénu a září. Přesně tohle byl jeden z jeho mnoha zářných momentů. Školení SIRIRI se tedy stávají chvílí, kdy se učitelům dají předat i zprávy tohoto typu, protože to nadšení, podpora všech autorit a radost ze společné práce dělá ze všech přítomných velmi pozorné posluchače a vyslovená slova tady mají váhu.
Když končili den 3. principem „spolupráce“, padla kontrolní otázka: Kde jste dnes viděli ten princip aplikovaný? A pan Dimanche (Neděle) hned ukázal na vlaječky na stole a řekl, že ty vlajky znázorňují spolupráci mezi Českem a Středoafrickou republikou na tomto programu. Co více si přát na zakončení dne!
Posíláme vám všem mnoho pozdravů, myslete na nás, ať je takových nezapomenutelných okamžiků ještě mnoho!
—
Po roce je ve Středoafrické republice zpět tým školitelů (tentokrát mezinárodní – 3 z Francie a 9 z ČR). Od pondělí 21.8. do soboty 26.8. ve městě Bozoum školí místní učitele ve spolupráci s již vyškolenými středoafrickými učiteli. Kurzy Škola hrou neziskové organizace SIRIRI se v Bozoum konají již potřetí: v roce 2015 dva školitelé v rámci pilotního projektu vyškolili 25 učitelů, v roce 2016 vyškolilo 8 školitelů na 130 učitelů, na letošní kurz přijelo více než 200 učitelů z okolních měst i vesnic. Pro více informací sledujte: www.siriri.org a www.facebook.com/siririops. Tento blog napsala Jana Závodníková.