Reklama
 
Blog | SIRIRI

Nemocnice ve středu Afriky

„Dobrý den, jsem správce nemocnice, koho hledáte?“, zahlaholil sympatický chlapík, když jsme vstoupili do areálu nemocnice. „Doktora Cedrika“, odpověděla Lída. „Doktora Cedrika? Takový tady není.“ „No vlastně ne doktora, medika, je tady na praxi.“ „Á myslíte pomocného doktora Cedrika, pojďte je na dětském oddělení.“

Z tohoto dialogu by se mohlo zdát, že se jedná o nemocniční zařízení, kde při vstupu dominuje recepce s informacemi a hned jak tam někdo vstoupí, tak se ho někdo z personálu ujme. Jako ve slušné firmě. Skutečnost je ale trochu odlišná. Klopýtáme po prašné cestě, vymleté od dešťů do mírného kopce. Každou chvíli na nás troubí plně naložená, nebo spíš plně nasednutá (3 -5 osob) motorka, protože jdeme po tom jediném pruhu komunikace, který je schůdný a sjízdný a on kdyby s motorkou přibrzdil, tak se možná už do toho kopečka nerozjede. Vstupujeme do prostoru velkého jako fotbalové hřiště zastíněného vzrostlými mangovníky, mezi kterými pobíhají slepice a prasata a táboří několik rodin. Upoutáváme hned pozornost, protože jsme bílí.

Právě přivezli pacienta na pediatrii

Nemocnici tvoří asi šest přízemních budov, které představují jednotlivá oddělení a několik přístřešků, které mají různé využití. Jeden přístřešek slouží jako kuchyň. Pacienta, přijatého do nemocnice, doprovází několik rodinných příslušníků, kteří se utáboří v areálu nemocnice. „Svému“ nemocnému, vaří a perou. Ten jeden přístřešek tedy slouží jako společná kuchyň. Hoří v něm asi pět ohňů a jednotlivé rodiny tam vaří. Ve druhém přístřešku je zaparkovaná rychlá sanita. No, vlastně spíš asi kdysi byla rychlá. Teď tam jenom parkuje a čeká na své přední levé kolo, které je kdovíkde. Náprava je podložená kameny. Ve třetím přístřešku je agregát na výrobu elektřiny, který nastartují jenom když se operuje. Moc často se ale neoperuje, protože v nemocnici, která má spádovou oblast čítající asi třicet tisíc lidí a mnoho čtverečních kilometrů, je jenom jeden lékař! Ten stíhá tak akorát vyšetřit vážnější případy. Teď tady vypomáhá v rámci devítiměsíční praxe Cedrik, medik šestého ročníku. Toho stipendiem při studiu podporuje organizace SIRIRI, kterou tady reprezentujeme.

Reklama

Vlevo šéflékař nemocnice dr.Viktor, vedle Lídy "pomocný lékař" Cedrik
Cedrik nás představil tomu jedinému lékaři. Pan doktor byl velmi potěšen. Lída mu řekla, že jsme teď tady v Bozoum na šest týdnů a stavíme kolej pro studenty střední školy, kterou jsme pomáhali stavět před dvěma roky. Pan doktor pochvalně pokyvoval, říkal, že škola je to moc hezká a pak se zeptal, jestli bychom něco nepostavili i v nemocnici. Ha, teď nebylo úplně jasné, jak na to reagovat. Já bych měl tendenci to brát jako konverzační vtip, ale Lída si umí v takových situacích elegantně poradit. Řekla, že naše organizace není velká, ale můžeme hledat zdroje a způsoby, jak by se třeba dalo pomoct. Na dotaz, co by teda nemocnice nejvíce potřebovala, odpověděl pan doktor, že rentgen. Nejbližší je téměř 200 km odtud, vlastně je ještě jeden blíže (asi 120 km), ale ten teď delší dobu nefunguje. Pak by potřebovali vodu, respektive rozvod vody k jednotlivým oddělením. Teď to je tak, že uprostřed nemocnice je studna, kde se ručně čerpá voda a roznáší se (nosí ji příbuzní pacientů) do jednotlivých oddělení. Sami jsme viděli, jak lékař vyšel z pokoje, kde prováděl vizitu a nalil si na ruce vodu z konvičky, která byla k tomuto účelu připevněná k zábradlí. Pak by také potřebovali rozvést elektřinu od agregátu po nemocnici, protože po setmění, které tady v 18 hodin probíhá velmi rychle, lékař ošetřuje už jen s baterkou… A pak by taky akutně potřebovali oplocení, aby jim tam nepobíhala zvířata a aby zvýšili bezpečnost. Pak nás ještě zajímalo, zda funguje ultrazvuk, který jsme sem s Marcelem Drlíkem, lékařem z Prahy, který v této nemocnici delší dobu působil, před čtyřmi lety přivezli. Pan doktor se rozzářil, netušil, že my zastupujeme dárce toho zařízení, odhrnul závěs ve vyšetřovací části své pracovny a předvedl nám funkční ultrazvuk, který se stále používá.

Sanita před nemocnicí v Bozoum
Pak nás Cedrik pozval, abychom se podívali, kde bydlí. V areálu nemocnice jsou domečky pro personál. Jeden prostor (asi nejde napsat „pokoj“…) cca 3×3 metry, kdy byl stolek, plastová židle a na stole narovnaná odborná literatura. Pak notebook a malý agregát na benzin, aby ten notebook mohl zapnout. Uvědomil jsem si, že když zapne počítač, tak je tam pěkný randála smrad z výfukových plynů, takže asi má otevřené dveře (okno tam nebylo) a nalítá mu tam kdejaká havěť. Za prostorem pracovny lze za závěsem tušit ještě jeden prostor, asi stejně velký, na spaní. Úžasné podmínky pro studium.

Cedrikův pokoj
Po návratu na misii popsala Lída Auréliovi, co jsme viděli, ptala se na toho šéflékaře. On situaci v nemocnici i doktora Viktora, kterého chválil, moc dobře zná. Ptala se, zda je možné v té situaci nějak pomoci. „Kdybychom našli někoho, kdo by zaplatil rentgen, bylo by to řešení?“. „Myslím, že ne“, řekl Aurélio. „Nemocnice je státní a stát do toho neinvestuje vůbec nic. Kdybyste sehnali rentgen a porouchal by se, tak tím skončí jeho fungování. Tohle opravdu musí řešit stát nějak systematicky. Jsou tady čtyři prefektury. Kdyby do každé pořídili jeden rentgen a zaměstnali dva techniky, kteří by je objížděli a starali se o jejich chod, tak to je řešení. Vždyť to nemůže být nic složitého a nákladného, to už mohli udělat dávno. V celé zemi žije 4 miliony lidí. To snad není takový problém, postarat se o to, aby měli alespoň tuto základní péči.“ Narážíme opět na zdejší tvrdou realitu a znovu si klademe otázku :“Kudy z toho vede cesta?“

Ještě nám zní cestou na stavbu v hlavě poslední otázka. Potkáváme studenty zdejší střední školy (college), myslíme na usměvavého a vždy dobře naladěného Cedrika. Ano, má to smysl, tahle generace je nadějí.

A začíná nám vrtat v hlavě alespoň ten rozvod vody… (1.2.2013)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama