I.
V noci mě probouzí prudký déšť. Tedy, spíše pořádný liják, jaký je možné zažít jen v tropech. Nějak brzy nám to období dešťů začíná! Dívám se na hodinky: je zhruba jen o čtvrthodinku dříve, než je má obvyklá doba, kdy vstávám k nočnímu bdění. To abych v modlitbě přivítal neděli – den Páně, a prosil se za spící i bdící. Nu, což, tuto noc vstanu o chvíli dřív…
O něco později už klečím u rozžaté svíce, dívám se na ikonu Svaté Rodiny a mezi prsty probírám zrnka růžence. Bože, kéž tento déšť schladí horké hlavy rebelů! Nemohu nemyslet na události posledních čtyř měsíců, zejména však posledních dnů a hodin: Středoafrická republika, kde působím jako katolický misionář z Řádu bosých karmelitánů, prožívá své těžké chvíle. Jako již nejednou předtím… Zdá se, že čím je tato země chudší, tím bolestnější má osudy.
Je to jen pár dnů, co události – jež začaly už před vánočními svátky – dostaly nový spád. Rebelové z hnutí Seléka (v domorodém sanžském jazyce to znamená „aliance, smlouva, dohoda“), nespokojení s otálením v plnění dohod, které byly podepsány mezi jejich zástupci, prezidentem Bozizém a politickou opozicí v gabonském Libreville začátkem ledna, překročili demarkační čáru. Vydali se k hlavnímu městu Bangui, které leží na jihu, na samotných hranicích s Kongem, aby dokonali státní převrat, započatý v prosinci.
Během celé soboty jsme s napětím sledovali jejich postup, nakolik jen bylo možné se k čerstvým informacím dostat a nakolik nám to dovolovaly naše každodenní povinnosti. Ve večerních zprávách již francouzské informační programy uváděly, že město je v rukou rebelů, a poskytly prostor jejich zástupcům, žijícím ve Francii, aby se prezentovali. Jak nás ujistili naši středoafričtí spolubratři, oba – jak tiskový mluvčí, tak jeden z generálů – jsou potomky ministrů, popravených na příkaz nynějšího prezidenta v době, kdy jako generál středoafrické armády on sám úspěšně svrhl předchozí vládu prezidenta Patasého. Tedy msta, nic nového pod sluncem! Kromě toho jistě i mnoho zištných motivací, jak je tomu především u čadských žoldáků, kterých je prý mezi rebely naprostá většina… Hned jsme se pokoušeli volat svým spolubratřím, kteří obývají konvent na okraji města, naštěstí spíše na opačné straně, než odkud přichází rozhodující útok. Oni, podobně jako příbuzní bratří odtud, ujišťují: Ne, dosud je klid, rebelové v městě nejsou…
A tak se úpěnlivě modlím jak za ty, kterým nyní bezprostředně hrozí násilí, rabování, ponižování a šikana, tak i za ty, kdo je na své kůži zakoušejí už po čtyři měsíce na územích, kontrolovaných Selékou. A jsou to takřka dvě třetiny rozlehlé Středoafrické republiky! Bože, kéž tento déšť schladí horké hlavy rebelů!
II.
Ráno nás na modlitby doprovází naprosté ticho a klid, jaké je možné zažít snad také jen tady. Během hodinové meditace rozjímám nad textem 116. žalmu: „Miluji, když Hospodin naslouchá / křiku mé modlitby, / když ke mně sklání své ucho / v den, kdy jej volám. // Smyčky smrti mě stáhly, / sítě podsvětí; / úzkost a sklíčenost mě sevřely / a já vzýval Hospodinovo jméno…“ To správné slovo ve správnou chvíli; důvěra v Pána, která se mě již během předchozího dne neočekávaně zmocnila, nabývá na síle a jistotě.
Vybavují se mi včerejší telefonáty matce a sestře. Krátce jsem jim popsal vzniklou situaci a ujistil je, že bezprostřední nebezpečí nám dosud nehrozí. Nejbližší budoucnost však bude záviset od toho, jak se situace vyvine: zda se rebelům podaří hlavní město dobýt a jaké kroky pak budou podnikat dále. Zároveň jsem jim však také vysvětlil, že pokud by se naše situace měla stát ještě kritičtější, plánovanou dvouměsíční dovolenou, kterou máme vždy jednou za dva roky, budu muset odložit. A to i v případě, že by se dalo odletět nikoli z Bangui, nýbrž ze sousedního Kamerunu, který máme my, co žijeme na severozápadě země, takřka na dosah ruky. Nemohu to udělat! Prostě proto, že jako misionář jsem tu nepřišel působit pouze za příznivých okolností, nýbrž s vědomím, že bude třeba zde setrvat a vlévat naději i v podobných případech. Jako v křesťanském manželství: je třeba společně nést „dobré i zlé až do smrti.“
Ostatně, pohled na mé znepokojené „duchovní syny“ (tj. kandidáty našeho řeholního způsobu života) po včerejších večerních zprávách mi dal zapravdu. Když jsem jednomu z nich nabídl mobil, aby zavolal svým rodičům, odměnil mě vděčným pohledem. V očích druhého jsem v tutéž chvíli zahlédl slzy. A tak jsem mu po kompletáři (závěrečné liturgické modlitbě před spaním) špitnul: „Chceš-li, přijď na slovíčko do mé cely.“ Ačkoli to nebývá zvykem, abychom spolu rozmlouvali v době, kdy jinak v konventu vládne přísné mlčení, povídali jsme si včera večer asi půl hodiny. Dělil jsem se s ním o to, co jsem sám toho dne obdržel jako nečekaný dar: o odvahu čelit všemu, co přijde, ať to bude cokoli. A zázrak se zopakoval: na konci našeho setkání mladík odešel s úsměvem a odhodláním!
To všechno se mi během ranní meditace vybavovalo v mé mysli znovu a znovu. A já jsem prosil o ochranu těch, kdo se nacházejí na mnohem méně šťastných místech, než je náš konvent, dosud ponořený do ranního ticha, ale i za nás, za členy naší komunity, abychom v případě tvrdší zkoušky obstáli.
III.
Dnes je květná neděle. Jak by bylo možné při úvodním bohoslužebném průvodu s palmovými ratolestmi nesrovnávat? Ježíš vjížděl do Jeruzaléma na oslátku jako Kníže pokoje; rebelové se dobývají do Bangui ozbrojeným násilím. Ježíš je vítán nadšenými davy, ale už záhy bude odsouzen k smrti; rebelové pronikají do města, které je jimi smrtelně vyděšeno, ale už možná zítra bude ve volbách demokraticky volit jejich kandidáty. Kdoví! Nebylo by to nic nového, nebylo by to poprvé…
Po obřadech se znovu pokoušíme dovolat svým spolubratřím do Bangui a na internetu hledáme nejnovější informace. Včerejší poplašné zprávy se, bohužel, potvrzují: rebelové obsadili všechna klíčová místa, včetně prezidentského paláce; prezident uprchl, nejspíše do Demokratického Konga (bývalého Zairu), ve městě se objevují první případy rabování. Náš konvent ve čtvrti Bimbo je zatím v pořádku, bratři bez větších obtíží slavili dnešní bohoslužbu. Vzniklou situaci zaznamenávají jen na základě jedné, ostatně velmi výmluvné, události: do konventu přijíždí ministr zemědělství, který se zná se zdejším převorem, aby jej požádal o útočiště. On, který se stal členem vlády teprve před nedávnem, na základě ústupků, které si rebelové ze Seléky vydobyli v Libreville! On, který patří k politické opozici dosavadního prezidenta a měl by tedy být teoreticky vnímán jako jejich spojenec, nikoli nepřítel! Ne, v tuto chvíli není nikdo bezpečný, každý se skrývá. Nakonec si ale celou věc rozmyslí a odjíždí. Kdoví, zda jej bratři ještě někdy uvidí…
Pomalu dopisuji tyto řádky a spěchám, ne snad proto, abych šel vzápětí na internetu hledat další novinky, nýbrž prostě proto, že se potřebuji připravit na závěrečné přednášky, které budu mít zítra a pozítří na zdejším teologickém institutu. Náš život totiž pokračuje dál! A musí; nemůžeme se zastavit. Navzdory tomu, že třeba už zítra bude všechno jinak a my budeme bojovat o holé přežití nebo jen o to, abychom měli odvahu stvrdit svou víru tváří v tvář násilí rebelů, které se soustřeďuje zejména na křesťanech a řeholních osobách… Dnes totiž Bouar ještě žije, i když se zbytek země otřásá smrtelnou bolestí.