Reklama
 
Blog | SIRIRI

Noc v Ngaundai

Tisknu víčka k sobě ve snaze přimět tělo k návratu do spánkového režimu. Marně! Na vnitřní straně víček se míhají obrazy posledních dnů – setkání, přijetí, utrpení a bolest, útržky rozhovorů, které mi Lída překládala…

Když jsem včera usínal, byl jsem únavou tak hotový, že jsem ani nedopadl na polštář a už jsem mizel v nějakém snu. Vzpomínám si ještě na zvuky – cikády a jim podobná zvířata tvořili mohutnou zvukovou kulisu, než jsem úplně zmizel ve snu. Od té doby uběhly sotva tři hodiny a je úplné ticho – nezvyklé. Mám pocit, jako bych tady, v celém Ngaundai, byl vzhůru jenom já…

Jeden z mostů na cestě na sever SAR

V pondělí jsme s Auréliem vyjeli na sever. Ke Kamerunským a Čadským hranicím. Aurélio podniká tuto cestu tak jednou za dva měsíce. Okruh Bocaranga, Ndym, Ngaoundal – přes 500 kilometrů po cestách, které se snad ani tak nedají nazvat. Celou cestu měla naše Toyota s pětistupňovou převodovkou zařazený druhý nebo třetí stupeň, výjimečně čtvrtý. Do Bocarangy jsme vezli barel nafty na misii, kterou spravují bratři kapucíni. Cesty, po kterých kapucíni obvykle jezdí a kde pohonné hmoty většinou nakupují, jsou teď obsazené rebely.

Reklama

Usměvavé sestry v Ndymu spravují nemocnici a školu

Řeholnice v Ndymu zas potřebovaly něco nainstalovat do počítače. Odtamtud jsme pak odváželi nějaké potravinové produkty pro studenty College v Bozoum, které jim posílají jejich rodiče nebo příbuzní.

o. Aurelio v roli IT odborníka

Do Kamerunu jsme zajeli nakoupit nějaké medikamenty pro kozy. Asi vždycky je tato cesta podobně mnohoúčelová, ale myslím, že hlavním důvodem je setkáváni. Setkávání s těmi, kteří tady pracují na různých misiích – Francouzi, Italové, Poláci, Burunďani… je úžasné být na chvíli součástí tohoto světa. Mohli jsme být svědky toho, jak tito lidé fungují. Jak jsou pro ně tyto vzájemné kontakty a setkávání se důležité – jako dýchání…

Beseda uprostřed vesnice a předání léků pro nemocné kozy

Obrazy se míhají, nedá se to zastavit. Uvědomuji si neschopnost vyjádřit slovy to, co jsme za poslední dny prožili. Mám strach se o to pokoušet, aby se ta hloubka nerozmělnila ve slovech. Lída včera řekla: „Je dobré, že jsme tady spolu, že to všechno můžeme prožívat spolu, kdyby tady byl jenom jeden z nás, nosil by po těch zážitcích v sobě něco, co nedokáže sdělit a tím by se tomu druhému odcizil…“.

Přespáváme na misii v Ngaoundal, zítra se už vracíme do Bozoum. Na večeři nás pozvaly dvě dámy, které jsou tady od roku 1968 – čtyřicetpět let! Jedna je francouzská učitelka Chantal a druhá italská ošetřovatelka Renáta. Úžasné setkání.  Po večeři šel Aurélio něco řešit se Chantal k počítači a my s Lídou jsme zůstali povídat si s Renátou. U večeře se mluvilo o politické situaci v zemi a teď jsme na to volně navázali. Ptali jsme se, zda za těch čtyřicet pět let registruje nějakou změnu, nějaký posun. Odpověděla: „Ani ne“ – bez známky zatrpklosti, bez stopy rezignace. Bylo to konstatování. Nerozuměl jsem tomu – vzalo mi to dech. Něž jsem stačil požádat Lídu, aby se jí zeptala, jaký má tedy smysl, aby tady dál zůstávaly a dál pracovaly, když je to tak, jak říká, mi vzápětí sama odpověděla: „Náš život je příliš krátký na to, abychom zachytili změnu.“

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama