Je neděle večer, všichni školitelé dolaďují program na zítřejší začátek školení a ve vzduchu je cítit déšť z odpoledne. Všichni čekáme, jaké to zítra bude.
Ale nepředbíhejme událostem. Letos poprvé budou čeští a francouzští školitelé školit po boku svých Středoafrických protějšků, a tak teď v neděli, máme již za sebou první část školení: školení školitelů. Najednou je to všechno daleko. Snad je to tím, že je to jedna etapa naší výpravy, která je za námi. I když píši zpětně, opravdu tato etapa stojí za pár slov.
Když jsme ve čtvrtek poprvé vstoupili do třídy školy Bakanja, ani se mi nechtělo věřit, že už je to rok, co jsme se snažili předat 5 pedagogických principů a myšlenky Školy hrou právě tady. Stejná třída, lavice i výzdoba – zdálo by se, že se nic nezměnilo. Ale pak přichází na řadu první setkání s našimi středoafrickými kolegy a ten rok práce, co oni udělali je velmi znát. Pro nás, co jsme tu po druhé, je setkání s našimi premianty milým překvapením. Člověk má najednou pocit, že se loni opravdu podařilo něco předat. Vím, že březnové evaluace byly velmi pozitivní a naše víra v užitečnost programu nezlomná. Ale přeci jen vidět ten posun na vlastní oči, to bylo nejvíc. Setkali jsme se tváří v tvář učitelům, se kterými jsme našli společnou řeč. Povídali jsme si o tom, jak se v jejich praxi osvědčuje pět principů a ukázali nám, jak pracují s pomůckami s dětmi ve třídách. Na chvilku mě přepadly pochybnosti, jestli vůbec budeme mít co dělat. Ale pak jsem si uvědomila, že naši kolegové jsou těmi nejlepšími z našich skupin, a to kde jsou, je dílem také jejich velkou zkušeností a zápalem do práce.
Náš úkol letos spočívá v tom předat toto nadšení z předávání vědomostí na jedné straně a z jejich získávání na straně druhé. Že přesvědčovat už nebude nutné 35 lidí ve třídě, ale třeba jen 5 nebo 10 a to za pomoci našich kolegů, kteří mají ty nejpádnější argumenty: my to tak děláme a funguje to! Zároveň letos přinášíme metodologii a praktická cvičení připravená na míru. Letos je to oproti loňsku o ladění a dolaďování.
Když jsme tedy začali školit podle nového letošního plánu, pořád jsem se obávala, zda jim nepředstavujeme něco, co už umí, co může být příliš jednoduché a co už jsme vlastně dělali trošku loni. Po prvních cvičeních a aktivitách přišel Rigobert, vrchní inspektor, který je opravdovým fanouškem SIRIRI a Školy hrou a souhlasně si pobrukával a říkal, že to je přesně ono, že to je tady potřeba. Někdy stačí málo, aby člověk věděl, že je na dobré cestě!
Školení se neslo v přátelském duchu, práce i čas ubíhaly snad až příliš rychle. Pro každou skupinku školitelů to byl čas oťukat se, vyzkoušet si spolupráci a plánovat příští týden. Zažili jsme milá překvapení i chvíle zmatku a obojí mělo cosi do sebe.
On ten středoafrický zmatek může vlastně být kouzelný. Bavíte se o metodice a máte pocit, že předáváte nějakou užitečnou metodu a najednou se spustí debata o tom, že jakási místní zelenina není námi správně pojmenovaná a že to nejsou papriky, ale veke, ale nikdo z nás neví, co to vlastně veke je – ani jako slovo v sangu, ani jako zelenina, a najednou je z toho vlna smíchu, vysvětlování, ale taky rozčilování se, že nejsme přesní.
Do kategorie milých překvapení patří určitě moment, kdy po jedné hře na procvičování jmen, když jsme si tleskali a chválili se, jak jsme si to pěkně zorganizovali a zahráli, se zvedl Francis, aby nás opravil a upozornil na to, že jsme v naší hře vynechali dva účastníky a že z pedagogického hlediska to bylo špatně. Jak se teď asi ti dva účastnící cítí? Když se to takto napíše, tak to možná nezní nijak zázračně. Když ale dodám kontext, že Francis je učitel z vesnické školy – a to je někdy příčinou ostýchavějšího a zdrženlivějšího chování – a že tento komentář vlastně pronesl na adresu nás školitelů ze SIRIRI a ještě před inspektorem a ředitelem školícího centra pro učitele, snad pochopíte mé nadšení. Pro mě to byl signál, že se nám podařilo vytvořit ovzduší jakési otevřenosti a sdílení a podařilo se nám, byť třeba jen na pár okamžiků prolomit tu zeď hierarchie a nerovnosti.
Hezkou tečkou byl poslední moment našeho školení, kdy na tabuli vznikl velký kufr, do kterého jsme si měli dát to, co jsme si z tohoto školení odnesli. Zazněla moc hezká slova: dobrá nálada, úspěch, dobrá spolupráce, sdílení, důvěra v můj tým školitelů, odolnost, spokojenost, spoustu nápadů na aktivity a nové zážitky. Někteří školitelé si s sebou odnášejí i své kolegy, proto na fotce uvidíte jména Anna a Eloge. Takové hodnocení bylo krásným povzbuzením pro naši další práci.
No a když jsme se vrátili na misii, čekaly na naše české dobrovolníky jejich kufry. Nakonec to jejich zpoždění bylo vlastně naší sobotní odměnou. (Samozřejmě kromě všech dobrot a úžasné pohostinnosti, kterými nás tady zahrnují otcové Aurelio, Norberto, Enrico i Matteo již od našeho příjezdu.)
—
Po roce je ve Středoafrické republice zpět tým školitelů (tentokrát mezinárodní – 3 z Francie a 9 z ČR). Od pondělí 21.8. do soboty 26.8. ve městě Bozoum školí místní učitele ve spolupráci s již vyškolenými středoafrickými učiteli. Kurzy Škola hrou neziskové organizace SIRIRI se v Bozoum konají již potřetí: v roce 2015 dva školitelé v rámci pilotního projektu vyškolili 25 učitelů, v roce 2016 vyškolilo 8 školitelů na 130 učitelů, na letošní kurz přijelo více než 200 učitelů z okolních měst i vesnic. Pro více informací sledujte: www.siriri.org a www.facebook.com/siririops. Tento blog napsala Jana Závodníková.