Rád bych využil téhle příležitosti a zareagoval na několik předsudků, které se pod statusem ČT24 objevily. Nejde mi o reakci na konkrétní lidi (to bych jim napsal na Facebooku). Vlastně docela rád očekávám, že se tu nositelé mnou probíraných myšlenek asi ani neobjeví.
Pochybnost první: Pomáhat skrze neziskové organizace nemá cenu, odvádím daně, tak ať se postará stát.
Středoafrická republika, kam pomoc SIRIRI míří, je vnitrozemský stát. Bez ropy. Bez větších ložisek nerostných surovin. Tohle všechno ji diskvalifikuje v soutěži o pozornost bohatého světa. Když není o co stát, nemají bohaté země důvod vydávat prostředky na budování strategického partnerství.
Naše práce na místě stojí na práci misionářů. To jsou lidé, kteří nezištně už desítky let vytrvale pomáhají v téhle čtvrté nejméně rozvinuté zemi na světě. Za pět let práce SIRIRI je téměř 75 % příjmů tvořeno dary jednotlivců, často ekonomicky neaktivních (studenti, důchodci). Bez jejich ochoty bychom toho moc nezvládli.
Domnívám se, že pozornost světa se ke Středoafrické republice obrátí ve chvíli, kdy zdejší dlouhodobá krize přeroste ve větší problémy, které už budou ohrožením i pro západ. Prevence problémů je ale podstatně levnější.
Pochybnost druhá: Přispívat neziskovým organizacím je jako dávat peníze do černé díry. Zmizí než se dostanou na místo pomoci.
Dokonce i řada kolegů z ostatních organizací vzpomíná, že jedním z motivů pro založení jejich organizace byla nedůvěra ke stávajícím spolkům. Osobně jsem k otázce nedůvěry opatrný.
Celý systém charitní práce je založený na důvěře. Když si koupíte rohlík, dáte obchodníkovi peníze a i když ten z příjmu neodvede daň, část zpronevěří svému zaměstnavateli a bůhví co ještě: Vy máte co jste si koupilii. Ostatní vám může být fuk.
Při práci organizace, jako je SIRIRI, je poměrně dost těžké ověřit si přímo na místě, zda darované peníze slouží přesně k tomu, k čemu mají. Určité nástroje existují – SIRIRI si nechává každoročně zpracovávat audit účetnictví a na www.siriri.org najdete odkazy na transparentní účty. Na facebookový účet přidáváme tolik fotek, kolik Mark Zuckerberg unese.
Ale i přesto zůstává důvěra v dosti klíčové roli. I velkou část luxusu administrativy musíte v Africe oželet. Komicky a absurdně působí vážně míněná hrozba úředníka pražského magistrátu, který varoval, že do Středoafrické republiky pojede zkontrolovat správnost darovacích smluv.
Bez důvěry dárců se to prostě neobejde.
Na druhou stranu jsem přesvědčen, že by dárci měli využívat svých práv a po využití svých darů se pídit. Nebo alespoň po relevantních informacích. Pokud někdo přispívá do nezapečetěné kasičky na ulici člověku, který není schopný popsat na co peníze vybírá, nemůže se divit případnému zneužití. A tohle není vymyšlený příklad, bydlím v Praze kousek od Anděla, ráje pouličních fundraiserů a některé sbírky (nebo pokusy o sbírky) by snad byly i žalovatelné.
Pochybnost třetí: Neziskové organizace pěstují ve svých klientech závislost na pomoci, tudy cesta nevede.
Nemám ambice na hodnocení celého neziskového sektoru. V SIRIRI ale vnímáme vytváření závislosti jako velké nebezpečí pomáhání. Proto je pro nás naprosto klíčové, abychom ve Středoafričanech probouzeli vlastní potenciál. Ve všech projektech zaměstnáváme místní obyvatele, podporujeme takové oblasti, které přispívají k samostatnosti země (vzdělávání, zdravotnictví a zemědělství).
SIRIRI ve Středoafrické republice spolupracuje s misionáři, lidmi, kteří v padesát let staré zemi působí čtyřicet let. Jsou spolehlivými partnery pro organizace z celého světa, velmi dobře znají potřeby místních. Praxí v projektech, které misionáři provozují (školy, nemocnice) je vybírání poplatků. I symbolický poplatek ukazuje, že zadarmo ani příslovečné kuře nehrabe.
Dobrovolníci SIRIRI, kteří navštívili Středoafrickou republiku, mají ale i zkušenost s neustálým žebráním. Ženy i muži všech věků, na všech úrovních společenského žebříčku, se z “mundžu” (bělochů) snaží získat něco zdarma. Jejich přístup ukazuje důsledky naivního obdarovávání, které zastoupilo opravdovou pomoc.
Pochybností je víc než kolik je tu možné zmínit. Rozvojová spolupráce, pomoc lidí lidem, je obor neustálého hledání napříč kulturami. Každý projekt probíhá za jiných historických okolností. Myslím – a snad i v tomto můžu mluvit za celou SIRIRI – že cesta ke správné akci vede skrze neustálé přehodnocování svých vizí a svého přístupu. Rád se do této diskuze zapojím i tady. Takže:
Přispíváte na charitu?