Reklama
 
Blog | SIRIRI

Středoafrická škola začíná… tedy alespoň někde

18. září 2017. První den nového školního roku ve Středoafrické republice, ve které už pět týdnů pobývám v městě Bozoum. Ve svém pokojíku v domě konžských misionářek se probouzím se vzpomínkou na vůni nových sešitů a na atmosféru očekávání, kterou jsem jako malá školačka každoročně zažívala. Jenže podle toho, co jsem v posledních týdnech slyšela od Čechů, kteří tu jako dobrovolníci v minulých letech učili, misionářů i místních učitelů, není moc pravděpodobné, že dneska škola v srdci Africký opravdu začne. Buď neodrazí žáci nebo učitelé. „Takto tu prostě chodí,“ vysvětlují mi všichni. O to víc jsem zvědavá, co na mne čeká, až sejdu od misie dolů ke škole. Už během snídaně slyším veselé dětské štěbetání a přes všechny černé předpovědi je cesta před školou plná dětí a často i jejich rodičů ve více či méně slavnostních róbách podle toho, jak si co která rodina může dovolit.

DSC_5988

Je pravda, že místní soukromá misijní škola Bakanja je poněkud specifická a třídy státních škol opravdu zatím zejí prázdnotou. Ale i v Bakanji se podle otce Aurelia, misionáře, který má školu na starosti, stalo poprvé, že by tu škola začala hned první den školního roku. Začátek je to pozvolný. Hodinu po začátku vyučování ještě většina žáků a učitelů postává před školou, kde si zatím několik podnikavců rozložilo jednoduché stánky se školními potřebami. Kromě sešitů, tužek a propisek tu letí především malé černé tabulky a křídly. Vedle tohoto malého papírnictví je otevřeno několik svačinkových bufetů – předloupané pomeranče, grepy, smažené lusky fazolí, koblížky a minibalení pražených arašídů. Improvizované obchůdky ožijí hlavně v době tzv. rekreace – velké přestávky.

Po ní se do tříd odeberou i poslední opozdilci. I přesto notná část tříd zůstává prázdná. Většina dětí totiž čeká v jedné místnosti společně se svými spolužáky ze stejného ročníku. To, zdali patří do áčka, béčka či céčka, se dozví až zítra. Dnešní čekání si na pokyn učitelů zkracují recitováním básniček a různých jiných textů, které dle mého nejsou k recitování primárně určeny. V prvním ročníku se pustili do zpíváním písniček, při němž všichni rytmicky bouchají do lavic.

To šesťáci, neboli žáci třídy CM2, která uzavírá středoafrický cyklus základního vzdělání, už společně se svými učiteli opakují učivo z minulého roku. Například ve třídě Jeana-Bruna, vysokého štíhlého a usměvavého mladíka s neuvěřitelně klidným hlasem, zrovna procházejí slovesné třídy ve francouzštině. Ale jak mi Jean-Bruno vysvětluje, dnes se opakuje jen trochu a končit se bude dříve než v obvyklých dvanáct hodin.

Pro něj samotného to však volné odpoledne neznamená, má v plánu jej strávit nad chystáním příprav na jednotlivé hodiny, které zdejší učitelé vyplňují podle předem dané osnovy… Kromě detailního průběhu výukové hodiny, v jejímž závěru nesmí chybět ani evaluace, jsou v ní i vzdělávací cíle. „Tady napíšu, co má žák po skončení hodiny znát,“ ukazuje mi Jean-Bruno jeden z předchystaných listů. „Například po této hodině dějepisu by žák měl být schopný říct, kdo je zakladatelem islámu, a vysvětlit, jaké mají muslimové povinnosti.“

DSC_5776

Na tyto přípravy dojde čas až za pár dnů opakování a podobně se teprve za několik dnů začne učit podle rozvrhu hodin, který oproti českým základním školám nabízí pestřejší nabídku předmětů. Kromě klasického čtení, psaní, matiky, dějáku, zemáku a biologie mezi nimi najdete i výuku k míru, lidská a dětská práva, základy zemědělství nebo vzdělávání o životě a lásce, což je taková sexuální výchova. Právě tyto předměty odpovídají potřebám středoafrické reality. Podobně jako plakáty UNICEFu, na které narážím téměř na každém kroku, když se ve čtvrtek 21. září vydám do centra asi dvaceti tisícového města Bozoum, abych navštívila státní školy. Plakáty připomínají, že děti patří do školy. Fotka kluka s balónem v ruce například hlásá: „Chci si hrát s balónem, ne se zbraněmi!“ a holčička s knihami na hlavě připomíná: „Chci nosit učebnice, ne zeleninu!“

Podle množství dětí, které pobíhají po místním trhu s velkými tácy s ovocem, zeleninou, arašídy, cukrem, čajem a jinými pochutinami na hlavách, tyto plakáty nezapůsobily zdaleka na všechny rodiče. Třídy státních škol zatím opravdu zejí prázdnotou. V některých už je zameteno a lavice pečlivě vyrovnané, zato v jiných se na zemi válí odpadky a lavice jsou neuspořádaně naskládané na sobě. Vše tak ostře kontrastuje s faktem, že až se i tady začne učit, bude se ve třídách tísnit většinou sto a více dětí. Někteří učitelé už na ně čekají, jiní zatím čekají na přidělení třídy.

DSC_5309

A naopak ve vesnicích několik desítek kilometrů se najdou žáci, kteří už několik let čekají na svého učitele, který by znovu otevřel jejich jednoduché školy, které většinou představuje jakýsi plechový hangár s lavicemi a tabulí. Jak mi na mapě ukazuje inspektor Samuel Pissare-Bekain, který má na starosti bozoumský sektor, v zónách, kde se primitivními způsoby těží zlato a diamanty, leží několik vesnic, jejichž školy jsou už několik let nefunkční. Inspektor by výuku rád spustil i tady, ale nedaří se mu najít učitele, kteří by do této oblasti v buši s velmi omezenými službami byli ochotní odejít. „Dva tisíce franků (pozn. asi 80 českých korun) měsíčně navíc by stačilo, aby se mi nějaké učitele podařilo motivovat k tomu tuto práci vzít,“ vysvětluje mi Samuel. Jenže kromě učitelů, chybí i finance a tak šest škol zůstane zavřených i letos.

Z bozoumského inspektorátu stoupám zpět k misijním školám, kromě základní k nim patří i škola mateřská, střední a alfabetizační kurzy. Výuka už se rozběhla ve všech z nich a tak, když nahlédnu do tříd pozoruji žáky počítat příklady z tabule, psát diktát nebo řešit slovní úlohy. Zvláště mne potěší, když zahlédnu některou z her, které jsme s učiteli hráli před měsícem během školení neziskové organizace SIRIRI, která se snaží ve Středoafrické republice zlepšovat kvalitu výuky skrze moderní pedagogickou metodu založenou na myšlence J. A. Komenského Škola hrou. V jedné třídě se hraje bingo, v jiné kufr s obrázky z živé abecedy, v další třídě si děti vzájemně píšou na záda písmenka a hádají, o jaké šlo. Snad si brzy budou hrát i děti v bozoumských státních školách, jejich učitelé školením prošli také a teď už zbývá jen začít.

Autorkou blogu je Jana Karasová, dobrovolnice organizace SIRIRI o.p.s., která odjela se skupinou českých a francouzských školitelů v srpnu 2017 do Středoafrické republiky v rámci vzdělávacího programu Škola hrou. Jana na místě zůstala až do konce září 2017.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama