Všechny pohledy ztichlé třídy směřují na muže v lesklém černém obleku, který poctivě pročítá několik listů před sebou. Ticho naruší žena, která na hlavě nese velkou mísu naplněnou hrníčky, termoskami a malými bagetami k dopolední svačině. Vše rozloží na jedné z lavic, rozkrojí bagetu, namaže ji margarínem a zabalí do ubrousku, do porcelánového šálku nalije kávu a přidá sušené mléko. Vše odnese k muži v obleku, který na chvíli odloží papíry a rozhlédne se po třídě. Téměř všechny stěny pokrývají plakáty s popisy her a aktivit. Deset učitelů sedí v lavicích uspořádaných do kruhu a popíjejí kávu s mlékem z plastových hrnků. Všichni netrpělivě čekají na první slova muže s porcelánovým servisem v ruce.
Pět dnů intenzivně pracovali na dokumentu, který by měl sloužit jako první návrh začlenění programu Škola hrou – moderní metody postavené na myšlenkách Jana Ámose Komenského, a výuky v místním jazyce sango do středoafrických vzdělávacích osnov pro první ročník základních škol. Tuto zprávu si vyžádal sám ministr školství, poté co mu byla metoda a její dosavadní výsledky představeny. Muž v obleku – školní inspektor Rigobert je první, komu učitelé svoji práci představují. Netrpělivé očekávání nezračí strach, ale spíše respekt nad názorem muže, který už za sebou má nemalou pedagogickou zkušenost.
V Bozoum je sice teprve pátým rokem a je to jeho první inspektorská štace, ale při rozhovoru z něj čiší obrovská motivace zlepšit ve své prefektuře a ideálně i v celé zemi úroveň a výsledky výuky na základních školách. Ta byla důvodem, proč opustil školu na periferii hlavního města Bangui, ve které nejprve sedm let učil matematiku a pak ji tři roky řídil. Na jeho sen lepší výuky na středoafrických školách byla jedna škola malá. Teď jich má pod sebou desítky a v ruce zatím nedokonalou verzi dokumentu, který jich může ovlivnit tisíce.
Učitelé, kteří na dokumentu pracovali, se už dva roky metodu programu Škola hrou snaží využít ve svých třídách misijní základní školy Bakanja v Bozoum. Před dvěma lety také seděli v lavicích (či spíše pobíhali po třídě) a společně se zakladatelkou české neziskovky SIRIRI, Ludmilou Böhmovou, a jejím tehdejším ředitelem, Vojtěchem Bílým, si hráli a učili se, jak hru přenést do výuky. O rok později už takové třídy byly čtyři a školitelů osm. A letos se do pěti tříd vešlo 250 učitelů, nad kterými bdělo 20 školitelů z Česka, Francie a Středoafrické republiky.
Někteří z nich jsou součástí skupiny, která připravila návrh na úpravu osnov, a teď čeká na to, co na jejich práci řekne inspektor Rigobert, který se letošního školení sám zúčastnil jako spoluškolitel a metodu dobře zná. Ze své vlastní zkušenosti také ví, jakou může mít jedno školení moc. V roce 1996 byl přijat na dvouleté formaci pro učitele středních škol pod vedením dvou školitelů z Francie. Jejich styl výuky ho oslovil natolik, že ještě dnes, když o něm mluví, rozsvítí se mu oči. Vypráví, jak se jim dařilo všechny své žáky nadchnout pro práci a jak si dávali záležet, aby se i ti nejslabší zlepšili a posunuli dopředu. Stejný přístup pak používal, když se stal učitelem matematiky, a se stejnou myšlenkou vstoupil i do letošního školení SIRIRI.
Plakáty, které během školení vznikly, jsou rozvěšené na stěnách třídy, ve které učitelé předchozích pět dnů pracovali na přípravě návrhu úpravy osnov. Jsou na nich popisy desítek vzdělávacích her i rady, jak dělat pozitivní evaluaci, jak nechat žáky pracovat ve skupinách či jak využít jejich znalosti z každodenního života. Mezi francouzskými slovy občas z plakátů vykoukne slovo v místním jazyce sango. Právě o výuku v tomto jazyce během školení šlo a jde o ni v návrhu.
V Bakanji se prvňáčci učí číst a psát v sangu už dva roky. Jako jazyk výuky nahradilo francouzštinu, kterou často děti při vstupu do školy vůbec neovládají. Francouzština je sice úřední jazyk země, ale pravou lingua franca a rodným jazykem je pro většinu obyvatel právě sango. Doporučení UNESCO a zkušenosti z dalších afrických zemí jasně ukazují, že výuka v rodném jazyce výrazně zlepšuje výsledky dětí ve škole, a to i když později přejdou na výuku v jazyce úředním. Středoafrické republice ale dosud chyběl moderní slabikář sanga. I to se změnilo díky SIRIRI a jejím spolupracovníkům. První verzi nového slabikáře testovali před dvěma lety právě v Bakanji.
Výsledky této pilotní výuky Rigoberta nadchly. Vzpomíná, jak v jedné třídě nadiktoval žákům své složité příjmení a oni ho zvládli napsat, bez chyb, správně. Také zmiňuje, že výuka v jazyce, kterému žák plně rozumí, činí všechno učivo mnohem zajímavějším a pomáhá budovat důvěru mezi dítětem a učitelem. I proto mu tolik záleží na tom, aby se v sangu učilo i v dalších částech země. Dokument, který se právě chystá okomentovat, tomu snad malinko napomůže.
“Děkuji za důvěru, kterou do mne vkládáte,” konečně promluví po téměř půl hodině soustředěného mlčení. A pokračuje: “Práce, kterou jste odvedli, je obdivuhodná. Všichni jsme povinni hledat cesty, jak by si naši žáci mohli během výuky hrát. Problém, který vnímám, je rozdílnost počtu žáků u vás v Bakanji a ve veřejných školách. Musíme se zamyslet, zdali navrhované aktivity můžeme realizovat i ve třídách, kde je sto žáků, což je bohužel často realita našich škol.” Učitele poslouchají a Rigobert před ně předkládá ještě několik nedostatků, které v jejich návrhu vidí. Zároveň je povzbuzuje, aby se kritikou nedali odradit a přijali tu, která jejich návrh vylepší a naopak mávli rukou nad tou od hnidopichů.
S těmito slovy se inspektor s učiteli loučí. Do tašky si schovává předložený dokument i formulář k písemnému hodnocení. Na to potřebuje více času. Přeci jen jde o první návrh. Vyjádří se k němu i čeští pedagogové, kteří stáli u zrodu programu Škola hrou. Určitě i oni najdou spoustu prostoru ke zlepšení. I tak je oběd, jenž na učitele čeká a jenž není u Středoafričanů, kteří jedí většinou jen dvakrát denně – ráno a večer, obvyklý, právem zasloužený. Spokojené povídání mezi stěnami pokrytými plakáty naruší žena, která na hlavě nese velkou mísu naplněnou miskami, příbory a hrnci, ze kterých se line vůně manioku a zeleninové omáčky…