Tisknu víčka k sobě ve snaze přimět tělo k návratu do spánkového režimu. Marně! Na vnitřní straně víček se míhají obrazy posledních dnů – setkání, přijetí, utrpení a bolest, útržky rozhovorů, které mi Lída překládala…
Když jsem včera usínal, byl jsem únavou tak hotový, že jsem ani nedopadl na polštář a už jsem mizel v nějakém snu. Vzpomínám si ještě na zvuky – cikády a jim podobná zvířata tvořili mohutnou zvukovou kulisu, než jsem úplně zmizel ve snu. Od té doby uběhly sotva tři hodiny a je úplné ticho – nezvyklé. Mám pocit, jako bych tady, v celém Ngaundai, byl vzhůru jenom já…
V pondělí jsme s Auréliem vyjeli na sever. Ke Kamerunským a Čadským hranicím. Aurélio podniká tuto cestu tak jednou za dva měsíce. Okruh Bocaranga, Ndym, Ngaoundal – přes 500 kilometrů po cestách, které se snad ani tak nedají nazvat. Celou cestu měla naše Toyota s pětistupňovou převodovkou zařazený druhý nebo třetí stupeň, výjimečně čtvrtý. Do Bocarangy jsme vezli barel nafty na misii, kterou spravují bratři kapucíni. Cesty, po kterých kapucíni obvykle jezdí a kde pohonné hmoty většinou nakupují, jsou teď obsazené rebely.
Řeholnice v Ndymu zas potřebovaly něco nainstalovat do počítače. Odtamtud jsme pak odváželi nějaké potravinové produkty pro studenty College v Bozoum, které jim posílají jejich rodiče nebo příbuzní.
Do Kamerunu jsme zajeli nakoupit nějaké medikamenty pro kozy. Asi vždycky je tato cesta podobně mnohoúčelová, ale myslím, že hlavním důvodem je setkáváni. Setkávání s těmi, kteří tady pracují na různých misiích – Francouzi, Italové, Poláci, Burunďani… je úžasné být na chvíli součástí tohoto světa. Mohli jsme být svědky toho, jak tito lidé fungují. Jak jsou pro ně tyto vzájemné kontakty a setkávání se důležité – jako dýchání…
Obrazy se míhají, nedá se to zastavit. Uvědomuji si neschopnost vyjádřit slovy to, co jsme za poslední dny prožili. Mám strach se o to pokoušet, aby se ta hloubka nerozmělnila ve slovech. Lída včera řekla: „Je dobré, že jsme tady spolu, že to všechno můžeme prožívat spolu, kdyby tady byl jenom jeden z nás, nosil by po těch zážitcích v sobě něco, co nedokáže sdělit a tím by se tomu druhému odcizil…“.
Přespáváme na misii v Ngaoundal, zítra se už vracíme do Bozoum. Na večeři nás pozvaly dvě dámy, které jsou tady od roku 1968 – čtyřicetpět let! Jedna je francouzská učitelka Chantal a druhá italská ošetřovatelka Renáta. Úžasné setkání. Po večeři šel Aurélio něco řešit se Chantal k počítači a my s Lídou jsme zůstali povídat si s Renátou. U večeře se mluvilo o politické situaci v zemi a teď jsme na to volně navázali. Ptali jsme se, zda za těch čtyřicet pět let registruje nějakou změnu, nějaký posun. Odpověděla: „Ani ne“ – bez známky zatrpklosti, bez stopy rezignace. Bylo to konstatování. Nerozuměl jsem tomu – vzalo mi to dech. Něž jsem stačil požádat Lídu, aby se jí zeptala, jaký má tedy smysl, aby tady dál zůstávaly a dál pracovaly, když je to tak, jak říká, mi vzápětí sama odpověděla: „Náš život je příliš krátký na to, abychom zachytili změnu.“