Zase propršelo celou noc. Bez přestání až do svítání. Déšť je příjemný na spaní. Tady to ale vypadalo tak, že celkem plynulý déšť po téměř pravidelných intervalech náhle zesiloval asi na půl hodiny do překotné intenzity. Pod naší střechou z vlnitého plechu to připomínalo situaci, jako když si někdo hraje s knoflíkem hlasitosti u televize, když už skončily programy a je jenom šum… Ráno jsme skoro zaspali, protože v noci jsme byli při každém „zesílení“ vzhůru…
Brzo ráno odjel Aurélio do hlavního města sehnat materiál na dokončení stavby školy. Do otevření zbývají necelé tři týdny a je tady ještě hodně práce. V současné době pracuje na stavbě asi 30 dělníků, což je skvělé, ale narážíme na problémy s materiálem. Už dva týdny sháníme dřevo, abychom mohli slepit poslední obloukové vazníky nad spojovacím koridorem, cement sháníme vždy ze dne na den po 10 – 15 pytlích. Není lepidlo na lepení nosníků a barvy na fasádu, které jsme vybrali. Vlastně kromě červené, tady v Bozoum nemají barvy žádné… Tak nezbývalo nic jiného, než vyrazit do Bangui, a tam se pokusit sehnat potřebné. Takže Aurélio na tři dny odjel, večer před odjezdem jsme probrali harmonogramy a upravili některá řešení, aby se mohlo pokud možno plynule dělat…
V seznamu, co bude potřeba dnes zařídit, byla jednoduchá poznámka: „Poslat Josefa do La Sodeca (místní železářství, resp. bouda se vším možným) koupit roury průměr 250 na odvod vody z odvodňovacích kanálů, předtím změřit celkovou délku.“ Hned ráno Lída tlumočila Josefovi požadavek, on sedl do auta a jel to zařídit. Během půl hodiny byl zpátky. Bez rour. Na dotaz, proč nepořídil, Josef odpověděl, že ten vydřiduch, vědom si toho, že je v okruhu 400km jediný, kdo má roury, chtěl za 1 m 32 000 CEF (to je asi 50 EUR). Šílenec!!! Tak jsme volali Auréliovi, aby si to připsal do seznamu, co je potřeba přivézt z Bangui…
Když byly naše děti malé, hrával jsem s nimi občas na valnou hromadu. To jsem si lehl na zem a ony se poskládaly na mě. Když jich tam bylo všech šest, tak jsem se pomalu začal zvedat a oni postupně odpadávaly. Měl jsem tu hru rád, protože jsem u toho ležel a jinak jsem nemusel nic moc dělat. Většinou to bylo na konci dne, kdy už jsem neměl, na rozdíl od dětí, téměř žádnou energii… Jednou jsem předsedal opravdové valné hromadě jedné společnosti, kde byla asi stovka delegátů, několik rozhádaných táborů – žádná pohoda. Když se mě děti při snídani před odchodem na valnou hromadu ptaly, co budu dneska dělat, odpověděl jsem: “Dnes budu řídit valnou hromadu“. „A kdo bude vespod?“, ptal se někdo z dětí. Zasmáli jsme se tomu. Pak, když na té zmíněné valné hromadě nastala situace, kdy jednotlivé skupiny delegátů na sebe útočily, vzpomněl jsem si na tu ranní otázku. Abych trochu odlehčil hustou atmosféru v sále, tak jsem tu epizodku zopakoval a dodal k tomu, že mám pocit, že jsem teď vespod já. Kupodivu to zabralo a alespoň na chvíli tehdy bylo dýchatelněji…
Dnes jsem si na tu příhodu vzpomněl. Den začal prvním nezdarem s rourami. Pak přijel kamion se dřevem a na něm navěšených asi 20 výrostků, kteří řekli, že kamion vyloží, pokud jim zaplatíme. Byli docela agresivní. Nerozuměl jsem ani slovo, mluvili v sangu s otcem Norbertem, ale podle tónů jsem odhadoval, že je to nepříjemně ostré. Skončilo to tím, že je otec Norberto docela razantně vyhodil z misie a povolal dělníky ze stavby, kteří všechno dřevo vyložili. Pak jsme až do oběda pracovali na stavbě. Po obědě jsme na stavbě řešili zmizelou barvu, chybějící cement,… Lída ošetřila pár zraněných, a pak jsme šli k nám, že si chvíli odpočineme – siesta. Pustili jsme si na počítači detektivku na odreagování. Neuběhlo ani deset minut a zaslechli jsme kamion – přivezli lavice do školy. Ihned jsme vyrazili zpátky na stavbu. Nejvyšší čas – nosiči, myslím, že to byli ti stejní drzouni z rána, vykládali kamion, nosili vše do vymalovaných tříd a dost nešetrně to tam začali opírat o čerstvě vymalované stěny. „Tak takhle ne“, vyjeli jsme na ně s Lídou a za jejich posměšných úšklebků jsme jim rázně ukázali, co kam budou skládat. Nepříjemné! Hlavně pro Lídu, protože při takovéto konverzaci s neurvalci ji fakt, že je žena, handicapuje…
Pak vyložili dveře do tříd – hrůza, nejdřív jsem myslel, spíš doufal, že jsou to nějaké poklopy, ale podle rozměrů to bylo bohužel jasné. Tak zprasenou práci jsem ještě neviděl. Nedal bych si takové dveře ani na kadibudku. Požádal jsem Lídu, aby tlumočila moje rozhořčení nad kvalitou dveří jednomu z těch, který mi připadal, že vykládku organizuje. Moc se jí do toho nechtělo, už měla dohadování s nimi dost, ale nakonec mi vyhověla. Oslovený se ptal, co se nám nelíbí? Ukazoval jsem mu, že prkna jsou nepořádně ohoblovaná, že jsou mezi nimi škvíry a jsou sbouchané k sobě hřebíky, které na druhé straně trčí. „To všechno opravíme“, vyklubal se z něj jeden ze čtveřice truhlářů, které Aurélio na stavbu povolal, aby se vše stihlo. Patřil mezi truhláře, kteří dveře vyráběli, takže moje rozhořčení bylo tlumočeno, jak se ukázalo, vlastně zcela adresně. Ubezpečoval nás, že to je řešitelné, a že se do toho pustí hned druhý den a vše opraví. Nesmysl, to nemůže dát dohromady z toho, co přivezl… Po této skoro dvouhodinové nepříjemné dohadovačce jsem si vzpomněl na ten příběh s valnou hromadou. Měl jsem pocit, že jsem vespod… Lída byla na tom ještě hůř. Když to skončilo, řekla: „Pojď, půjdeme zkratkou, já už dnes nikoho nechci potkat, s nikým se nechci hádat“….
Druhý den ráno to zvládla brilantně. Hned jak jsme přišli po sedmé na stavbu, zašla k truhlářům, kteří se pokoušeli vylepšovat ty nepodařené dveře. Tlumočila jim, o čem jsme se domluvili: „Začněte montovat lavice, dveře nechte na pondělí až se vrátí otec Aurélio, on rozhodne, zda je to, co jste přivezli, vůbec jako dveře použitelné“. Jejich předák Matheus byl velmi slušný a řekl, že samozřejmě, ale ostatní už tak ochotně nevypadali a koukali na Lídu skrz prsty… Neušlo jí to. Otočila se k tomu, který se tvářil nejnepříjemněji a klidným hlasem mu sdělila: „…jo a tu cigaretu prosím típněte, tady je stavba a tady se nekouří“. Otočila se a odkráčela…