díky za názor. Předně je potřeba rozlišovat mezi humanitární pomocí (to jsou ty rychlé akce v případě tsunami, povodní, zemětřesení atp. – zpravidla se jedná o materiální pomoc) a rozvojovou spoluprací (dlouhodobá pomoc, založená na systematické práci, zpravidla se jedná o předávání know-how).

SIRIRI se zaměřuje na rozvojovou spolupráci. Naše pomoc nespočívá v dodávání věcí zdarma, nezaměřujeme se na materiální sbírky. Naším cílem je postavit Středoafričany na vlastní nohy – pomoci jim k tomu, aby si pomohli sami. Rozvinout jejich potenciál. Proto podporujeme oblasti školství, zdravotnictví a zemědělství. A přesně v duchu označení „rozvojové SPOLUPRÁCE“ dbáme na to, aby se afričani na svém rozvoji sami podíleli.
Syndrom „bílého muže“, který dává afričanům něco zadarmo, je strašně silná. Sám jsem se s tím v Africe setkal, stejně jako s primitivními Evropany, kteří se nechají unést, hážou dětem bonbony a na chvíli se cítí jako nějací nadlidi. Když potkáte Středoafričana, nejčastěji po vás chce něco zdarma, nějaký dárek nebo peníze.
To je status quo, který my chceme změnit. Ve všech projektech, v nemocnicích, ve školách – se za služby platí. Naši partneři (misionáři znalí situace a poměrů) jsou schopní určit výši poplatků tak, aby nebyla likvidační, ale aby bylo jasné, že nic není zadarmo. Že pomoc není dárek.

Nakolik se něco změní v úhrnu je myslím těžké předpokládat. Afrika za posledních padesát let prodělala vývoj, na který Evropa potřebovala několik staletí. To není špatné skóre. Velkým tématem jsou teď „pomocné“ intervence Číny v Africe. Je těžké předpokládat jakýkoliv vývoj, ale jsem přesvědčen, že pokud Afričany budeme vzdělávat, budou schopní se sami rozhodnout, jakou budoucnost si mají zvolit. Cesta vede přes podporu vzdělanosti (a zdravotnictví, aby se dožili toho, že své znalosti využijí).

A ještě jedna věc, na kterou bych chtěl ve vašem komentáři reagovat: Nezastávám názor, že je potřeba podporovat Afriku místo Evropy. Myslím, že by člověk měl mít oči otevřené a podporovat své blízké i vzdálené.

S úctou,
Jan Böhm

Ne že bych mladým Afričanům nepřál, aby udělali v životě štěstí. Ale obávám se, že současný systém humanitární pomoci v nich jen utvrzuje myšlenku: „Pojedeme do Evropy, tam se mají tak dobře, že nám mohou posílat jídlo a léky zadarmo.“ A mnozí z těch, kteří úspěšně přepádlují Středozemní moře, potom postávají v Praze na Václaváku a prodávají „psaníčka“.

Středoafrická republika je vnitrozemský stát, nemá ropu ani jiná významnější ložiska nerostných surovin. Pro bohaté státy je neperspektivní, tudíž tam nepomáhají. Přesto se jedná o čtvrtou nejméně rozvinutou zemi na světě, kde lidé umírají na úplně běžná onemocnění.

Pro většinu světa jsou lidé v této zemi příliš daleko, příliš nezajímaví, nebo příliš neperspektivní na to, aby jim pomáhali. Proto se stav této země dlouhodobě nezlepšuje.

To je pro nás motivace. Nechci se účastnit soutěže o to, kdo potřebuje nejvíce pomoci. Nechci se s vámi špičkovat, o kolik více potřebuje pomoci Afričan v nouzi než Evropan v nouzi. Důležité pro mě je, že jsou lidé, kterým je možné úspěšně pomáhat a nikdo jiný to nedělá.

Stačí to takto?

JB

Snad jen, že bych vám přál, aby až budete v nouzi, nebyli kolem vás lidé, kteří budou rozvažovat, zda vám pomoci podle toho, jestli s nimi budete kooperovat nebo ne.

Jak jste se zasloužil o to, že jste se narodil v té bohaté menšině světové populace, že si troufáte takhle sebevědomě odsuzovat sirotky k smrti?

Nás v SIRIRI nezajímá, jestli někomu můžeme pomáhat víc nebo nakolik je vzdálený. Rozhodující pro nás je, že jsme vyslyšeli volání o pomoc, které nikdo jiný neslyšel. Středoafričané jsou chudí a proto jsou naši blízcí, možná mnohem víc, než Vy, Viktore.

JB

můžete mít samozřejmě jinou zkušenost, ale takhle bych to rozhodně nezobecňoval.

Pomoc lidem ve Středoafrické republice, kterou SIRIRI podporuje a organizuje, stojí na misionářích. To jsou lidé, kteří nechali svého života v Evropě a někteří už i dvacet let pomáhají potřebným na místě. Žijí ve stejných podmínkách jako Středoafričané a například při posledním státním převratu byli misionáři posledními cizinci, kteří odjížděli ze země.

Práce SIRIRI v Česku stojí na týmu cca dvaceti lidí, z nichž placený jsem já (ředitel na 0,75 úvazku) a kolegyně (na 0,25 úvazku). To je vše. Funkce s dobrými platy to nejsou 🙂

Rozumím tomu, co se vám nelíbí. Byl bych ale opatrnější v odsuzování všechn dobročinných organizací.

Pěkný první máj!
Jan Böhm