Krabička barevných kříd, krabička bílých kříd, sešit stostránkový, sešit dvěstastránkový dvakrát, tužka, guma, červené pero. “Modré pero už máte?” “Ještě jednu třídní knihu a pár barevných fixů.” U dveří malého skladu plného sešitů, bloků, psacích potřeb a dalších školních pomůcek se tísní skoro padesát učitelů. Přijeli ze svých vesnic do Bozoum, jednoho z regionálních center Středoafrické republiky, aby si vyzvedli pomůcky pro výuku ve vesnických školách, které spadají pod místní katolickou misii. Konkrétně pod karmelitánského misionáře s dlouhým bílým plnovousem – otce Norberta.
“Přidej tam ještě pár jasnějších barev,” prosí mne Norberto. Otevírám nový balíček fixů a hledám žlutou a červenou, abych je doplnila do balíčku, který držím v ruce. U dveří zatím George, místní koordinátor vesnických škol a pravá ruka otce Norberta, odškrtává vydané pomůcky. “Barevné křídy máte na celý rok, bílé na první trimestr,” připomíná učitelům Norberto a z police mi sundává další plnou krabici.
Jeden z učitelů prosí o provázek, na který by mohl rozvěsit živou abecedu. Vzápětí se provázku dožadují i další učitelé prvních tříd. Norberto najde špulku černého lanka a každému učiteli odměříme několik metrů. Kromě toho dostanou navíc i blog, tlustý fix a extra dávku barevných na vytvoření dalších učebních pomůcek, třeba kartiček s čísly. Kartičky s písmeny jsou pro ně už nachystané v barevných pytlíčcích.
Středoafrický školní rok začne za tři dny a přípravy začaly už ve většině místních škol nejen na vesnicích. Misijní školy obsadila úklidová četa tvořená převážně místními ministranty, kteří se pustili do vymetání lavic a umývání podlah. Ve státních školách jsou přípravy zatím pozvolné. Když se ptám, kdo bude v Bozoumu učit prvňáčky, zjišťuji, že většina škol ještě nemá učitele k jednotlivým třídami přidělené. V některých už ale mají nové lavice či učebnice a sešity, většinou darované UNICEFem. Na prvňáčky v desítkách škol v severozápadní části Středoafrické republiky letos čekají i slabikáře v místním jazyce sango, které vznikly v dílně české neziskové organizace SIRIRI.
V “Norbertových školách” tyto slabikáře používali již v předchozím školním roce a teď je bude stačit jen po prázdninách oprášit. To já se v Bozoum pouštím do oprašování učebnic místní soukromé střední školy. Pomáhá mi Martin, který má před sebou ještě pět let studia. Střední školy jsou totiž ve Středoafrické republice sedmileté a mají pro Čechy netradiční značení, které začíná šestou třídou, pokračuje k první a končí třídou terminal – konečnou. Martin letos nastoupí do čtvrté třídy, ve kterého čeká deset předmětů, ale učebnic dostane jen pět nebo možná čtyři.
Středoafričané trpí materiálním nedostatkem v mnoha oblastech života, vzdělávání nevyjímaje. Ani Martinova škola nemá dost učebnic pro všechny studenty a to přestože jich je ve třídách jen 20 až 40, což je na místní poměry neobvyklé. Počítáme učebnice a pak je rozpočítáváme podle počtu studentů v ročníku. Zdá se, že matematik je dost pro každého, francouzštin chybí jen pár ale angličtiny zoufale schází. Snažíme se s Martinem tvořit vyrovnané hromádky učebnic… matematika, francouzština, fyzika nebo angličtina, biologie nebo dějepis… snad se studenti nějak podělí.
Slabikář od SIRIRI se snaží z tohoto nedostatku materiálů udělat výhodu. Když se otevře zabere celou lavici pro tři žáky, kteří jsou tím pádem pobízeni ke vzájemné spolupráci a pomoci. Nejde o první slabikář, který byl v sangu vydán. Koordinátor George mi ve své kanceláři ukazuje malou černobílou knížečku, podle které sám kdysi učil. To se psal rok 1996 a jednadvacetiletý George po urychlené pedagogické formaci nastoupil na svou první učitelskou pozici ve vesnici Bogali II. Strávil v ní dva roky a pak přesídlil do Bahayoa. Prošel ještě sedm dalších vesnic, několik školení od neziskových organizací a vyzkoušel si výuku ve všech třídách základní školy, než si ho otec Norberto v roce 2013 zvolil za svého pomocníka.
Na začátek si George nevybral zrovna snadný školní rok. V březnu 2013 proběhl ve Středoafrické republice státní převrat a velkou část země, včetně Bozoum a jeho okolí, zaplavilo násilí. Zatímco mezi sebou bojovaly Séléka a Anti-Balaka, dvě aliance různých ozbrojený skupinek, George a otec Norberto se snažili zachovat školy otevřené. U tří škol v jejichž okolí Séléka plenila a vypalovala vesnice se jim to nepovedlo.
Dnes už je ale na výuku připraveno zase všech 20 a v říjnu k nim přibude ještě jedna ve vesnici Konkere, která se právě dostavuje. Mapa všech škol zdobí Georgovu kancelář, vedle ní visí list s Georgovými pracovními úkoly a přehled počtů žáků z minulého roku. Letošní zápis ještě není dokončený, a to přestože se od letoška za opožděné přihlášky platí o polovinu větší zapisné.
To standardní stojí ve vesnických církevních školách 2 000 CFA, asi 80 českých korun. V soukromé základní škole v Bozoum se platí 15 000 CFA školného ročně. Nejchudší rodiny a sirotky se misionáři snaží podpořit snížením těchto částek. Státní školy vybírají většinou jen 1 600 CFA. To by sice mělo vzdělání činit dostupnějším, zároveň je ale pro rodiče těžší vnímat jeho hodnotu, což se mnohdy negativně promítne do školní docházky dětí. Kromě zaplacení školného musí rodiče malým školákům pořídit ještě tabulku za 250 CFA, křídy za 100 CFA a několik sešitů za 100 až 250 CFA. Na batoh, který přijde až na 3 000 CFA už často peníze nezbudou. Nejen pro vesnické rodiny, které se živí převážně zemědělstvím a ruční výrobou různých věcí, například proutěných židliček, to nejsou malé výdaje.
Stálé zaměstnání poskytuje jistotu příjmu, který ale často nepokryje všechny základní potřeby. Například plat vesnického učitele, který učí jednu třídu dopoledne a druhou odpoledne, je 28 000 CFA. “To je méně než 1 000 CFA na jídlo na den,” vypočítává výdaje svých učitelů George a dodává: “Vystačí to tak na maniokovou mouku a zeleninu, na maso už nezbude.” I proto i učitelské rodiny většinou obhospodařují svá políčka. A nejen ony věří, že se jim investice do vzdělání dětí vrátí. Úspěšnými absolventy se mohou chlubit i Georgovy školy. Patří mezi ně i Martin. Jen co společně zkontrolujeme hromádky učebnic pro poslední ročník, začnou na střechu knihovny dopadat kapky deště. Zamkneme a areál opouštíme společně s učiteli, kteří ve třídě naproti nám dokončovali rozvrh hodin na tento rok. Škola tu může začít.
—
Autorkou blogu je Jana Karasová, dobrovolnice organizace SIRIRI o.p.s., která odjela se skupinou českých a francouzských školitelů v srpnu 2017 do Středoafrické republiky v rámci vzdělávacího programu Škola hrou. Jana na místě zůstává až do konce září 2017.