Poslední béžová vesta s logem SIRIRI mizí v ošoupaných dveřích banguiského letiště. Za několik minut budu dost možná jediná Češka v tomto zapomenutém srdci Afriky. Zatímco mých 11 spolupracovníků nasedá do letadla směr Paříž, já sedím v terénní Toyotě a společně s italským misionářem otcem Aureliem mířím do prodejny barev a laků. Vlastní ji libanonský čtyřicátník, který nám u kávy mimo jiné sděluje, že v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky, se za posledních pár let třikrát zvýšily ceny bytů. Informace podobně bizarně náhodná jako dění okolo mne.
Jen o pár minut později, zatímco se za okny auta míhají dřevěné stánky trhu na PK5 a v kufru o sebe mlátí velké plechovky barvy, se od otce Aurelia dozvídám, že zítra v osm máme schůzku na ministerstvu školství. Chvilku mi trvá, než mi dojde, že přímo z ministrem. Mezitím odbočíme z asfaltky na typickou středoafrickou nezpevněnou oranžovou prašnou cestu. Ubývá stánků a přibývá prodejců zeleniny sedících u svých barevných hromádek jen tak na zemi. Míjíme rozbořené domky bývalé muslimské čtvrti – němou připomínku ozbrojeného konfliktu z let 2013 a 2014. Domky střídají sytě zelené stromy a keře, po několika minutách vjíždíme do palmového sadu, který se rozkládá okolo karmelitánského konventu kousek od Bangui. Vítá mě v něm asi třicet řeholníků, při večeři mne jeden z nich pobízí: “To ochutnej, to je maniok.”
Během posledních pěti hodin se přede mnou zhmotnila téměř všechna klíčová slova, která by mohla charakterizovat moji “misi” tady ve Středoafrické republice – vzdělávání, malování, misionáři a maniok. Chybí snad jen Bozoum – město na severozápadě země, ve kterém budu pobývat a ve kterém jsme společně s oněmi 11 spolupracovníky předchozích 10 dnů seznamovala místní učitele s efektivními způsoby výuky v rámci programu Škola hrou v SAR.
Právě tento program, který staví na moderních pedagogických principech a na výuce v místním jazyce sango, je tématem schůzky s ministrem školství. Otec Aurelio na ní představuje dosavadní dvouletou zkušenost s tímto přístupem v Bakanji – soukromé základní škole při bozoumské misii. Ministra není třeba dlouho přesvědčovat, sám zmiňuje, že výuka v sangu by neměla být vnímána jako nějaká novinka, ale jako návrat ke kořenům. Ještě během schůzky pověřuje své spolupracovníky k vytvoření pracovní skupiny a nás k dodání dalších podkladů, které umožní budoucí začlenění přístupu Škola hrou do oficiálních osnov. S přípravou některých z materiálů budu v Bozoum pomáhat.
Součástí programu je také tvorba učebních pomůcek, které ve Středoafrické republice zoufale chybí. Patří mezi ně živá abeceda, slabikář, didaktické kresby a čítanka. Poslední zmíněná učebnice je horkou novinkou k testování. Před zavedením do výuky na ni bude třeba mezi místními učiteli sesbírat zpětnou vazbu. V následujících dnech mne proto čeká řada zajímavých rozhovorů a setkání. Didaktické kresby jsou naopak ověřenými stálicemi programu. I proto budou před začátkem středoafrického školního roku vymalovány v téměř 20 školních třídách v Bozoum a okolí, na což se budu snažit průběžně dohlížet. Prozatím mohu alespoň potvrdit, že barvy jsou bezpečně dovezené do Bozoum.
A to i přesto, že na cestu jsme si vybrali jeden z deštivých středoafrických dnů. Velká průtrž mračen se strhne, zrovna když opouštíme kancelář ministra. Pršet sice přestává, když k nám před odjezdem z hlavního města přistupují další tři spolucestující, ale nic to nemění na tom, že déšť stihl proměnit posledních 80 kilometrů naší cesty v projížďku mezi velkými kalužemi a hlubokými strouhami. Navzdory všem nástrahám na cestě před šestou hodinou večerní vystupuji před mým dočasným bydlištěm, kterým se stává dům řeholních sester z Demokratické republiky Kongo, který stojí asi deset minut pěší cesty od bozoumské karmelitánské misie, v jejímž čele je právě otec Aurelio.
Já sice myslím jen na sprchu a postel, ale sestry trvají ještě na večeři a mé prázdné břicho jim dává za pravdu. Na stole nechybí manioková kaše. Tato typická středoafrická plodina, jejíž kořeny jsou v syrovém stavu jedovaté, byla pro mne jakousi vstupenkou do srdce Afriky. Poprvé jsem o manioku a taky celé Středoafrické republice slyšela ve druháku na gymnáziu, kdy jsme o této zemi připravovali vzdělávací program pro děti na prvním stupni. Obrázky, které ukazovaly všechny kroky zpracování manioku, nesměly samozřejmě chybět. Středoafrická republika od té doby nikdy úplně nezmizela z mého informačního horizontu. O deset let později od prvního středoafrického setkání budu mít po čtyři týdny maniok každý den na stole…