Znáte to, když si lidi vzájemně přejí a jaksi dochází fantazie k tomu, říct si něco osobního. Tak se často uchylují k:„… a hlavně to zdravíčko.“ Zní to jako klišé, bez fantazie.
Při jednom z našich prvních pobytů ve Středoafrické republice jsme často pozorovali, jak se tady lidi dokážou radovat. Projevovali to celým tělem. Zdálo se mi, že se nesmějí, ale že se přímo rozsvítí. Mluvili jsme o tom s Youssoufem, muslimským podnikatelem, který misionářům hodně pomáhá a taky se každou chvíli „rozsvěcuje“. Pamatuji si, že nám řekl:“lidi tady jsou šťastní, mají pořád dost důvodů k radosti – pokud neonemocní.“
Dopad toho dovětku mi dochází, když navštěvujeme zdejší dispenzář – ve francouzštině to znamená bezplatná lékařská poradna, zdravotní středisko. A tak to taky tady funguje. I když je snaha, aby to nebylo úplně bezplatné, aby se pomoc nezneužívala, ale jedná se spíše o symbolický halíř, který příchozí platí za ošetření.
Do dispenzáře přicházejí ti nejchudší, kteří nemají na nemocnici. Ve Středoafrické republice neexistuje žádné zdravotní pojištění. Lékařská pomoc se platí. Ženy, děti a ti, kteří nemají zaměstnání, si nemůžou vyšetření v nemocnici dovolit. Dostávají se často do bezvýchodné situace. To jsou nejčastější klienti dispenzáře. Až vážnější případy, které vyžadují odbornou pomoc, posílá sestra Sira, řeholnice a hlavní zdravotník v jedné osobě, do nemocnice. „A kde seženou na ošetření v nemocnici peníze?“, zeptala se Lída, když nás Aurélio seznamoval s fungováním dispenzáře. „To většinou platíme my“, odpověděl a vytahoval účetní knihu, do které zapisují každý výdaj od roku 2001. „A kde na to berete peníze vy?“, ptala se Lída dál. „No, jak se dá. Zatím jsme to vždy nějak utáhli, ale teď jsme už půl roku v červených číslech.“ Listovali jsme účetní knihou, výdaje za jednoho pacienta činí průměrně od 20 Kč do 400 Kč. Jsou tam i částky vyšší, když šlo o složitější zákrok, nebo hospitalizaci. Co zápis, to životní příběh.
Stojíme před dispenzářem a sestra Sira nám povídá o jednotlivých případech. Tady ta paní – s tou to vypadá velice špatně, spálila si ruku a infekce hodně postoupila. Přes špinavý obvaz byl cítit hnilobný zápach. Teď to jen převážu, ale paní bude muset jít do nemocnice. Musí ji to neuvěřitelně bolet. Už je tady podruhé a nemocnice se bojí. Tady ten malý chlapeček má nehezkou ránu na hlavě. Spadl, když jel s tatínkem na mototaxi. Rána je bolestivá, ale to zvládneme tady. V tichu se svou bolestí tu sedí asi patnáct pacientů s nadějí, že vše zvládne sestra v dispenzáři a nebudou muset do nemocnice, protože to je drahé. V duchu si kladu otázku, zda je možné, aby ti lidi měli tak hodně posunutý práh bolesti. Jinak si to neumím vysvětlit. Ani zasténání, jenom v očích, které se umí jindy tak rozzářit, je koncentrovaná celá bolest, kterou prožívají…
Dalšími dotazy se dovídáme, jak funguje nemocnice. Když nemá pacient na zaplacení, tak ho neošetří. Nikdo se nad tím nepozastaví. Tak je to nastavené a tak to „funguje“. Před dvěma lety jsme byli svědky případu, kdy přivezli do nemocnice kluka v komatu a protože nebylo jasné, zda až se probere, bude mít na zaplacení, tak ho odmítli ošetřit. Tehdy jsme do toho případu s misionáři vstoupili a kluka zachránili, ale jenom proto, že jsme se o něm včas dozvěděli.
Setkání s realitou námi otřáslo. Když jsme se vraceli z dispenzáře, přerušila Lída naše zamyšlení: „S těmi červenými čísly musíme něco udělat. Když se člověk dozví o takovéto skutečnosti, nemůže přeci zůstat netečný – musí něco udělat!“ Souhlasil jsem s ní, i když jsem k tomu nic neříkal. Nějak jsem nemohl mluvit – měl jsem před očima ty tiché pohledy lidí před dispenzářem…