Antoinne
Ten, kdo má dar hezkého spontánního smíchu, to má v životě nějak jednodušší… To jsem si ověřil u některých svých přátel, kteří tento dar mají. Vždycky jsou vítáni ve společnosti, protože tím svým nakažlivým smíchem přinášejí s sebou dobrou náladu, odlehčení, pohodu, a to je skoro vždy vítáno.
Takovým smíchem je obdařen Antoinne, jeden z kopáčů a vůbec jeden z prvních dělníků, se kterým jsme s tu na stavbě seznámili. Vysoký je asi 160 cm – když si stoupne na špičky – s veselým obličejem a příjemným smíchem, který se ozývá každou chvíli. Trochu komediant, ale hrozně milý. Hrozně ho vždy pobavilo, když na mě mluvil v sangu a já to pak po něm opakoval. A to, co se mu podařilo mě jeden den naučit, druhý den hned po ránu zkoušel, zda jsem to nezapomněl a znovu se u toho smál. To byl takový náš každodenní rituál při příchodu na stavbu.
Když jsme se vrátili domů do Čech, po našem jarním téměř tříměsíčním pobytu tady, tak jsme se opakovaně setkávali s konstatováním, že se říká, že Afričani jsou líní… Překvapovalo nás, jak se vzdělaný člověk takto může ptát, toto říkat… Afrika je rozlohou 2x větší než Evropa, žije tady mnoho etnik, je tady velmi rozdílná kultura, životní úroveň, náboženství… Sám jsem pořádně nevěděl, co na to odpovědět. My máme zkušenosti jenom velmi omezené – ze stavby, ze dvou pobytů tady ve Středoafrické republice. Ani těch třicet dělníků na stavbě se nedá posuzovat jako jedna skupina. Každý z nich je jiný, každý se nějak projevuje, ale myslím, že můžu říct, že dělníci, kteří jsou na stavbě, jsou velmi pracovití. Pracují deset hodin denně, mají jenom jedno jídlo denně. Sám bych to nevydržel v tom horku, v těch podmínkách. Jsou vděční za to, že je misionáři zaměstnávají, že dostávají za svojí práci pravidelnou mzdu a snaží se je nezklamat. A nejenom to – z té práce mají radost – to myslím platí o každém z těch třiceti dělníků na stavbě. Taky už se během stavby ta dělnická parta vytříbila. Pár jich bylo vyhozených, protože kradli, nebo nepracovali tak, jak měli, další odešli sami …
Včera večer bylo slyšet houkání sanitky – což jsem tady slyšel poprvé. A asi za půl hodiny se z města začal ozývat strašlivý srdceryvný pláč a kvílení. Přicházelo to někde z domků pod misií. Žal a smutekje tady na denním pořádku, ale toto bylo opravdu hodně silné. Lída se ptala Georgiette (kuchařka na misii), zda neví, co se stalo. Říkala, že nedaleko Bozoum se vybouralo auto a dva lidi – mladí kluci z Bozoum – to nepřežili. Ještě nám vysvětlovala, kdo byli ti kluci, ale to bylo nesrozumitelné.
Dnes ráno přišel za námi Antoinne. Hned jsem na něj zkusil nějaký vtípek, gesto, abych slyšel ten jeho smích. Nic. Jeho tvář se nerozzářila, jeho vždy smějící se oči ztratily jiskru, ty vrásky, které měl ve tváři od úsměvu, jakoby změnily svůj tvar… „Co se stalo Antoinne?“, zeptala se Lída. „Jeden z těch dvou kluků, co zahynuli, byl můj nejmladší bratr“. „Dnes nepřijdu do práce“, koukal se přitom někam do rohu a dělal dlouhé nádechy, aby se mu nezlomil hlas…“Bylo mu teprve dvacet sedm, zůstaly po něm dvě malé děti…“ Vzal jsem ho kolem ramen, Lída mu podávala ruku: „Antoinne, to nás moc mrzí“… „Merci“, řekl tiše, sklonil hlavu a pomalu odkráčel…
Generál Guy
„Iri ti mbi Guy“ – „jmenuji se Guy“, (vlastně česky Vítek), představil se nám asi desetiletý kluk, když jsme tady byli v únoru. „A jak se jmenuješ ty?“ Oba s Lídou jsme se mu představili. Od té doby, vždy když nás zahlédl, volal: „Lída, Karol“, my jsme na něj volali: „Guy“. On nám zamával a celý hrdý se rozzářil,že jsme jeho kamarádi. Když mohl, vždy k nám přiběhl, chytil nás za ruku, nebo kolem pasu, opakoval naše jména a užíval si blízkost někoho druhého… Bylo cítit, že to je to, co se mu asi nedostává… Dozvěděli jsme se o něm jenom málo, že je sirotek, navštěvuje stacionář pro sirotky, ve kterém je podobných dětí jako on dalších 230…
Když jsme po čtyřech měsících opět přijeli do Bozoum a procházeli jsme kolem hřiště na stavbu, ozvalo se známé: „Lída, Karol“ a hnal se k nám Guy a celý zářil štěstím, že nás zase vidí. Zdálo se nám, že trochu povyrostl. Na sobě měl stejné modré trenýrky a modré triko s odtrženým lemem kolem krku, jak jsme ho v něm potkávali. Chytl se nás a doprovázel nás na stavbu. Před kamarády si užíval, že s námi takto kamarádí. Když zahlédl v naší blízkosti někoho, kdo škemral, někoho, kdo by snad mohl ohrozit jeho postavení, žárlil, odháněl ho, házel po něm klacky – nechtěl se dělit s nikým o naší přízeň. Snažili jsme se mu vysvětlit, že se nemusí bát, že ostatní kluci nás chtějí taky pozdravit… Jen nerad strpěl i jiné kluky v naší blízkosti.
Minulý týden, když jsme se vraceli ze stavby, na nás čekal, ještě se svým kamarádem, taky sirotkem, Dufue (nevím, jak se to přesně píše), slzy v očích, v ruce rozbitou vietnamku. Nasadil smutný pohled, hladil Lídu po ruce, ukazoval na bosé nohy a opakoval Lída, Lída… Hned se k nám seběhlo dalších asi pět kluků, protože vycítili, že by se mohlo něco rozdávat, a to si nemůžou nechat ujít… Guy střídavě obracel prosebný pohled na nás a zuřivý pohled na své soky… Pochopil, že v této situaci nic nedostane. Lída mu vysvětlila, že je to mrzuté, ale kdybychom jemu koupili nové vietnamky, tak se na nás sesypou všechny ostatní děti a to opravdu nejde…
Ale Guy to nevzdal. V neděli za námi zašel na misii, což byl docela odvážný kousek. Misie je z bezpečnostních důvodů oplocená a dobře hlídaná, nemůže tam jen tak kdokoli vniknout…Taky se za ním za chvíli přihnal hlídač od brány a ptal se, zda je pravda, že máme s ním domluvenou schůzku. Nepotopili jsme ho a řekli, že ano, že je to v pořádku. Guy začal opět s rozbitou vietnamkou. Lída mu řekla, aby přišel k dolnímu plotu – ale sám.. Guy vyběhl a pelášil kolem plotu na dohodnuté místo,kde mu Lída předala téměř nové žlutozelené vietnamky, které na misii před námi nechala nějaká italská dobrovolnice. Měl hroznou radost a děkoval celou cestou nazpátek… To samozřejmě nemohlo zůstat utajené a druhý den nás začali bombardovat ostatní jeho vrstevnici a začali nám ukazovat svoje rozbité boty a že potřebujou nové. Lída jim trpělivě vysvětlovala, že to nejde. A oni jak to, když Guy dostal? Tak jim vysvětlila, jak to s jeho vietnamkami bylo a že opravdu už žádné další na misii nikdo nenechal. „Když ne vietnamky, tak něco jiného“, křičeli jeden přes druhého a ukazovali na brýle, natričko, na svinovací metr, na kalhoty – prostě to všechno potřebují… V okamžiku, kdy mě jeden z nich vytáhl brýle z kapsy a ukazoval mi je ať mu je dám, mi už došla trpělivost. Vzal jsem mu brýle, řekl jsem ne a dost a odkráčeli jsme na stavbu. To už překročili přijatelnou mez. Za zády jsme slyšeli, jak Guy a Dufue hubují ostatním, kteří se na nás drze sesypali jako termiti…
Guy změnil strategii. Napsal Lídě dopis dětskou rukou tiskacím písmem:„Jsem generál Guy. Jsem náčelník. Můj tatínek a moje maminka jsou velmi bohatí (neumí ve francouzštině minulý čas – chvíli nám to trvalo, než jsme pochopili, jak to myslí…). Nic nežádám, jenom baťůžek do školy, protože můj tatínek a maminka jsou mrtví a nemůžou mi ho koupit…“
Tak jsme odpoledne odešli na trh koupit baťůžek pro generála. A vzali jsem jeden i pro jeho kamaráda Dufue… Ať se jim ve dvou lépe šlape.
…Oni to ještě neví, ale z taktických důvodů je dostanou až při našem odjezdu.
Karol Böhm