8. 4. 2011
„Bokaranga, Bokaranga“. „Baoro, Baoro – ciao Norberto, přeji Ti krásný den, co máš nového? Nemáte u vás prosím ocelové úhelníky osmdesát na osmdesát…“ – takto podobně většinou ve zvukomalebné italské melodii vypadá kulisa každého rána u naší snídaně. Všechny misie jsou propojeny vysílačkami. Provoz začíná ráno kolem sedmé hodiny. Z vysílání, kdy se všichni postupně hlásí a přejí si vše dobré, se dozvídáme, kdo je kde nemocný, kdo kam cestuje, kdo by se potřeboval někde zastavit nebo přespat, kdo co shání, co řeší …. jako když se sejdou staří dobří přátelé. Některé už umíme rozeznávat podle hlasu. Popovídají, povzbudí, zažertují… Jsou takto 10 – 15 minut spolu každé ráno, i když jsou kilometry a hodiny vzdáleni od sebe…Vysílačky tady mají z dob, kdy ještě neexistovaly mobily, ani internet. Je to něco, jako konference na chatu, ale to téměř muzeální zařízení má tady úplně jiné kouzlo…
Tak se každé ráno ocitáme v jedné partě s lidmi, kteří vyměnili život v zajištěné Evropě za život v afrických podmínkách a naplňují ho službou druhým, často nemocným a nejchudším… Musím přiznat, že pobyt tady pro nás velmi mnoho znamená, moc si té zkušenosti vážíme a jsme za ni vděční…
„Tak kolikrát si ještě budeš večer utěsňovat moskytiéru pod matraci?“, přerušila moje úvahy o skvělých lidech tady na misii Lída. Přepnul jsem na počítání, kolik nocí nám ještě zbývá do odjezdu.
„Já šest, ty pět“, předběhla mě s odpovědí. „Jak to?“, zeptal jsem se nevěřícně. „Protože koukám, že ty ji už dneska máš utěsněnou!“. „Jsem rád, že tě neopouští smysl pro humor“, ocenil jsem její večerní rozjezd k povídání.
„Tak na co se nejvíc těšíš domů?“, pokračovala v rozhovoru, když už jsem se nějak uvelebil na své tvrdé, až poustevnické posteli.
„Na děti, na vnoučátka, na naši postel“, začal jsem vyjmenovávat. „Já taky, …a na vanu“. „A já na chleba s máslem, na jabko, na vajíčka na slanině“. Tak jsme pokračovali ve vyjmenovávání všech příjemností, které nás v našem každodenním životě obklopují, a které přijímáme často jako samozřejmosti…
Tady na misii máme vše, co potřebujeme k životu, postel (s příšernou matrací, ale už jsem si zvykli), tekoucí vodu, dokonce i sprchu se studenou vodou, splachovací záchod, 3x denně jídlo a z jednoho kohoutku pitnou filtrovanou vodu… Tam ve městě, pod kopcem, na kterém je misie, nemají ti lidičky ani jednu z věcí, které jsem vyjmenoval…
Tak přemýšlím nad uspořádáním světa a v duchu už se těším domů. I když jsme tady prožili 10 týdnů se skvělými lidmi, organizmus už je nějak načasovaný a odpočítává poslední dny. Přistihuji se, že jsem duchem čím dál častěji doma, než tady…
Představuji si, jak se vrátíme, jak si budeme užívat vše, co jsme si s Lídou před chvíli vyjmenovávali, jak se pořádně vyspíme, uděláme si snídani … snídani a někde v podvědomí se možná probudí očekávání, zda nezapraská vysílačka a neozve se „Bokaranga, Bokaranga“…
Toto je blog manželů Böhmových, kteří jsou od 1. února 2011 ve Středoafrické republice a stavějí tam školu. Jejich starší zápisky naleznete na www.siriri.org