„Pozor, za Tebou je had“, vykřikla Lída a já zůstal nehybný odemykaje branku na druhém konci misie, kterou jsme si zkracovali cestu na stavbu. Cítil jsem, jak mi po zádech stékají čůrky potu. Pomalu, jsem začal otáčet horní polovinou těla, od pasu dolů jsem zůstával nehybný a čekal. Někde jsem četl, že prudké pohyby můžou hada vyprovokovat k útoku a to jsem rozhodně nechtěl! Už jsem ho zahlídl – necelý metr za mnou mizela část hadího těla v listí. Rychle jsem vyhodnotil situaci a bleskurychle jsem uskočil stranou – asi dva metry. Tam, kde stála Lída. „Ufffffffff,“ až teď jsem vydechl.
Už z bezpečné vzdálenosti, ale pořád opatrně koukáme na zdroj úleku. Zjišťujeme, že had, nebo ta část, která kouká zpod listí, se nehýbe. Pomalu se přibližujeme, klackem rachotíme v listí, abychom mu dali příležitost utéct. “ Asi je hluchý“… „Ne, je mrtvý“. Lída ho klackem obrací a vytahuje zpod listí asi 50 cm mamby zelené. Zbytek včetně hlavy chybí. Na internetu se dočítáme, že mamba zelená žije v korunách stromů, patří mezi smrtelně jedovaté hady, ale na rozdíl od mamby černé není útočná. Tato informace mě dodatečně uklidňuje.
Ráno při příchodu na stavbu vidíme na pařezu zabitou a 1,2 metru dlouhou kobru. Zabil ji noční hlídač – „Bravo příteli!“ Lída zdrceně konstatuje: „Ach jo, tak i na stavbě“. Tyto příhody mají za následek, že se začínáme pohybovat jako indiánští stopaři. Než uděláme krok, prohlídneme, kam šlapeme, koukáme do korun stromů – i když od zelené mamby nečekáme útok, ale co kdyby tam byla její černá sestra.
Tato ostražitost nám vydrží tak do oběda, pak žijeme zase něčím jiným…