Kdyby tady fungovala elektřina, tak by se určitě teď nastavovaly noci, aby se to všechno stihlo. Nefunguje – bohužel, nebo možná spíš bohudík. Všechno má svůj čas…A tak se může pracovat maximálně do 18. hodiny, protože pak se rychle setmí. Nastává doba odpočinku. Myslím, že si ho všichni zasloužíme. Přes den vidím na dělnících, že už toho mají také „plné kecky“… Pracují 10 hodin denně, od 7 ráno do 5 odpoledne. Dnes jsme končili v 6…
Začátkem týdne jsme s Auréliem probrali situaci a domluvili jsme se, co je potřeba stihnout, aby od pondělka mohlo začít vyučování. Bude připraveno 8 tříd, ředitelna, sborovna a celé prostranství mezi budovami. Dokončit bude třeba 4 třídy, okenice na druhé budově, nátěr soklu fasády druhé budovy a oplocení celého areálu.
Dnes jsme konečně sestavili nosnou konstrukci vstupu u spojovacího koridoru. Bylo to poslední místo, které nás mohlo ještě nějak zaskočit. Vše bylo sice pečlivě spočítané, ale s těmi tolerancemi, které jsou tady součástí stavění, jsem přeci trochu trnul, zda nosníky, které navazují na hlavní šikmý oblouk, budou výškově v jedné rovině, aby bylo možné bez problému dokončit zakrytí konstrukce. Kdyby to nevyšlo, museli bychom lepit nové nosníky a to by znamenalo tak 3 dny zdržení – to by byl docela malér, protože bychom nestíhali otevření. Nakonec ale vše klaplo téměř na milimetry… Zítra dokončíme krytinu a spojovací koridor je hotový.
Dnes také nastoupili studenti na úklid. Rozdělili se do skupin a uklízeli třídy, což vypadalo tak, že do každé místnosti vylili tak 2 – 3 kýbly vody na betonovou podlahu, pak to košťaty vymetli a když to bylo hotové, nanosili lavice a židle – no vlastně to nejsou židle, ale takové lavičky bez opěradla. Stoly jsou barevné, tak to vypadá vesele, třídy jsou díky oknům a prosvětlovacím pruhem nad střechou verandy krásně světlé. Lída dopoledne dokončovala nátěr tabulí v poslední třídě. Zastavili se u ní čtyři studenti a chvíli si povídali, říkali, že mají nejhezčí školu, že jsou hrozně rádi, a že za všechno moc děkují. Bylo to moc milé a spontánní, klukům zářily oči a každou chvíli, aby podtrhli své nadšení a radost, tleskali.
Celé to závěrečné snažení je ještě posíleno tím, že ve středu dorazil z České televize režisér a kameraman v jedné osobě, aby závěr a slavnostní otevření školy zdokumentoval. Tak to je tady svátek, všichni se snaží ještě víc než obvykle… Celý vnitřní prostor mezi budovami dnes chlapi uklidili. Úžasně to prokouklo. Jak zmizel stavební materiál, míchačka a všechen ten stavební „nepořádek“, tak to najednou dostalo úplně jiný charakter. Vypadá to moc hezky a až to v pondělí obživne ještě o to hemžení studentů, tak to bude teprve to pravé…
U odpoledního „kafíčka“ jsme se bavili o tom, že se na školu jezdí koukat lidi z Bozoum a nejenom místní, ale i ti, kteří projíždějí, tak se zajedou podívat na školu… Včera jsme dostali dvě nabídky, abychom u nich taky postavili takovou školu. Jedna byla od člověka z Beninu, který tady týden vede seminář pro učitele a druhá od šéfa místní policie, který se přišel na stavbu podívat. Tak jim Lída řekla, že jo, ale musí nějak zařídit, aby tam byl „převelen“ i otec Aurélio. Je to člověk s úžasnou kuráží a moc dobře se s ním spolupracuje, protože inspiruje k experimentům – to se to pak staví…
Ale mluvili jsme i o tom, že celá ta parta dělníků za těch 9 měsíců „ušla“ ohromný kus cesty, naučili se novým věcem, samostatně se pouští do řešení úkolů, přemýšlí, přichází s nápady…. Registrovali jsme ten posun při našem návratu v srpnu. Ti lidé se ztotožnili se stavbou, už to nebylo jenom o tom, že chodí někam do práce, ale je na nich vidět, že jsou hrdí na to, že právě oni staví tuto školu. Z toho mám asi největší radost a s Lídou jsme se shodli, že jsme moc vděční za tu příležitost s těmito lidmi tento kus cesty jít společně…