Poslední, páté téma školení, evaluace a hodnocení jsme v naší skupině zpracovali psaním dopisu. Učitelé moc nechápali, co mají komu psát, ale za pár minut byly dopisy na světě. Naši učitelé měli svůj dopis poslat doleva jejich sousedovi a pak jsme je všechny vyzvali, ať se nějak k těm dopisům vyjádří. Moc se jim do toho nechtělo, někteří nepsali nic, protože „neměli červenou tužku.“ Čekaly jsme, jestli se všichni uchýlí k opravování gramatických chyb nebo jestli ocení i něco jiného.
Práce s Živou abecedou
Opravovali se hlavně gramatické chyby. Vyzvali jsme tedy jednoho učitele, aby nám přeříkal, co jeho soused napsal. Okamžitě se dal do čtení dopisu. Trvalo nám menší chvilku, než jsme se pochopili a než nám přeříkal zhruba obsah textu. Učitelé nechápali, o co se vlastně snažíme. Až pak svitlo našemu panu inspektorovi v očích a na rtech se mu objevil blažený úsměv. Přihlásil se, tedy lusknul na nás prsty, a pomalu všem vysvětlil, že vlastně záleží na tom, co chceme hodnotit před tím, než začneme opravovat. Byla to z jeho strany výborná přihrávka, přesně o to nám šlo. Ten dopis nám pak ještě posloužil k návratu k debatě o psaní velkých a malých písmenek, o psaní tiskacím a psacím písmem a k debatě o motivaci žáka. Někdy je prostě dobře napsat malý dopis babičce s chybami, než nenapsat nic. Pro mnoho učitelů byla tato zpráva velmi matoucí. Zvedla se jedna paní učitelka a nejistě se nás ptala, jestli teda má nechat děti psát s chybami a neopravovat je. Za takový dotaz jsme byly rády – kdyby nepadl, mělo by naše školení úplně jiný dopad na výuku tady než to co jsme plánovaly předat! Vrátili jsme se k práci se slabšími žáky a společně hledali, jak i tyto žáky ocenit a podpořit.
Dostali jsme se také k hodnocení školení, a v kroužku jsme si házeli míček a říkali si, co se nám nejvíce líbilo a co budou učitelé používat z toho, co se zde již naučili. Některé z odpovědí sem teď dám, myslím, že na ně tak trošku v Česku čekáte:
- Velký úspěch měly hry na zapamatování si jmen. Vůbec jsme si s Helčou neuvědomily, že toto je něco, co se zřejmě ve Středoafrických školách vůbec neřeší – jak se kdo jmenuje. Spousta učitelů vlastně zmiňovala to, jak je důležité se znát mezi sebou a vytvořit kolektiv.
- Mnohým učitelům se líbila třetí pedagogická zásada: spolupráce. Říkali, že i když žáky dělí na skupinky, je to spíše ústní a k ničemu to nevede. Tady teprve pochopili důležitost práce ve skupinkách a viděli, že je možné pracovat opravdu fyzicky a v prostoru ve skupině. Pro jednu z učitelek, Linu, je to nový způsob, jak si vytipovat slabší žáky a věnovat se jim lépe. Pro Augutina je to způsob, jak se děti mohou vzájemně obohatit a učit se od sebe. Nestor zmínil velmi důležitou věc: říkal, že děti jsou vlastně v učení hodně sami, a že díky spolupráci a práci ve skupině si zažijí podporu a pomoc od svých spolužáků.
- Téma Škola hrou a celkově záliba ve hrách se ukázalo také jako silné: podle Vincenta, učitele z jedné vesnické školy, je to nástroj, jak zahrnout do aktivní výuky i ty nestydlivější a jak je taky lépe poznat. Oscar znovu zmínil, že díky hrám děti ve škole budou moci zapomenout na problémy doma, rozptýlí se a budou se ve výsledku lépe soustředit na výuku. Solange se přiznala, že vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, že by se děti mohly něco hrou naučit. A že jsme jí ukázali, že už jenom tím, že zadá do hry jasná pravidla a bude ji hrát s nějakým cílem, může děti něco naučit.
- Živá abeceda také bodovala: Olivier si pochvaloval to, že si dítě lépe představí písmenko pod nějakým obrázkem a byl rád za nástroj, který mu umožní pracovat s dětmi, které ještě neumí číst. Učitelům se velmi líbilo mít k dispozici obrázky a z nich vyjít při výuce ke čtení.
Toto je jen útržek z toho všeho, co zaznělo, ale i tak doufám, že jste si udělali obrázek o tom, co je tady pro učitele důležité a co oceňují.
Předáváme diplomy a loučíme se
Poslední den školení byl velmi zvláštní. Vládla celková únava, a mezi školiteli jsme se shodli, že se dopoledne neslo v takovém rozvláčném stylu a trošku ubyl ten drajv, na který jsme si tady tak rychle zvykli. Ráno jsme ještě dopracovali metodiku čtení, a pracovali s hodnocením. Během odpolední pauzy se strhla silná bouřka, která nám vlastně na další hodinu znemožnila jakoukoliv povídací aktivitu, protože nás nebylo v tom bubnování deště na plechovou střechu školy slyšet. Připnuli jsme si tedy na záda papírky a psali jsme si milé vzkazy a povzbuzení do nového školního roku navzájem.
Pak přišly na řadu diplomy a předávání pomůcek. Horečně jsme si se všemi tiskly ruce, přály jsme jim to nejlepší do budoucna a předávaly dřevěné špachtle, na které jsme s Helčou napsali každému malý osobní vzkaz. Byl to moc hezký moment. Nejhezčí ale bylo to, když jsme nechaly předstoupit před celou třídu deset učitelů, kteří se během celého školení nejvíce zapojovali a předali jim sadu navíc. Poděkovaly jsme jim za jejich práci i za to, že jejich přispění do debaty, jejich aktivita i poznámky vlastně posunuli všechny ve skupině a dali naší práci úžasnou dynamiku. Byli moc rádi. Nejhezčí na tom všem ale bylo to, že zbytek skupiny se radoval s nimi. Při naší děkovné řeči pokyvovali hlavami, souhlasně mručeli a tleskali tak nadšeně, jako by odměnu získali sami. Tohle byl za mě ten nejhezčí zážitek z celého školení a byla jsem vlastně moc vděčná naší skupině, že byla tak přející a solidární.
„Seanci jsme odstartovali tancem Letkis.“
Odpoledne došlo na oficiální ukončení, s proslovy a vším, co k tomu patří. Tuto velevážnou seanci jsme odstartovali tancem Letkis a ještě si tak naposledy připomněli tu hravou atmosféru tohoto školení a pocítili tu jedinečnou skupinovou dynamiku, kterou jsme si tady těch několik dní tak užívali.
—
Jana Závodníková je jednou z deseti dobrovolníků, kteří v pondělí 12. 9. odjeli na dva týdny do Středoafrické republiky v rámci vzdělávacího programu české organizace SIRIRI Škola hrou ve Středoafrické republice. Jana žije ve Francii a pracuje jako projektová manažerka v agentuře STEM. Sledujte další zprávy z Afriky zde na blogu, na Facebooku SIRIRI nebo na www.siriri.org.