Na dnešní den vyšel princip spolupráce. Okolnosti nám hrají do karet: pan inspektor je nepřítomen a tak jsme zvědavé, jestli to bude mít vliv na naši skupinu. Mělo!
Učitelé při kurzu v jedné ze tříd s didaktickou kresbou.
Hned ze začátku se nám hned přihlásili dobrovolníci se hrami na rozproudění energie do celého dne. Nestačíme se divit, jak jsou Středoafričané rytmičtí, jak krásně zpívají a jak se dokáží rozjet. Vedle toho je náš český temperament dost slabý! Naše česká nemotornost na jejich rytmy zároveň boří ledy – smějí se, jak rychle se snažíme dostat se ven z kola a předat zpívající štafetu jiným. Celkově se naše fungování jako školitelů tady dá shrnout těmito slovy: vše dobré i méně dobré využíváme di-dak-tic-ky!
Poprvé za těch pár dnů se nám daří rozpoutat opravdovou debatu. Vracíme se k situaci s kalendářem, kdy jsme se nedokázali dobře rozdělit do skupin: některé měsíce zůstaly nezaplněné a byl z toho zmatek. Debatujeme. Ke slovu se dostávají i ti, kteří se v naší skupině většinou neodváží se projevit. Atmosféra je uvolněná. Dostáváme se k elegantní smyčce: děkujeme těm, kteří se dobrovolně zapojili a doplnili chybějící měsíce. Chválíme za spolupráci a pomoc skupině a dokonce se dostáváme k práci se silnými a rychlými žáky (je třeba je zaměstnat a využít jejich rychlosti). Ze skupiny se ozývá souhlasné mručení a vehementní kývání hlavou. Pochvala všechny zahřeje. Jak jsme se snažily tu naši skupinu přimět k debatě, teď máme trošku problém debatu uzavřít a posunout se dál. Nicméně den má svůj pevný řád i „zvoníka“: Matthieu nekompromisně vezme zvoneček a zvoní na přestávku.
Zatímco my školíme, David Böhm a Jiří Franta se pouští do didaktických kreseb na zdi tříd.
Po přestávce se dostáváme ke stavbě katedrál: rozdáváme špejle a provázky a rozdělujeme se opět do skupinek. Z učitelů se stávají ambiciózní architekti – za dvacet minut vyrostlo pět katedrál, stojí před námi kostely s křížky na střechách a jeden i se střechou z papíru. Každý zazářil a představuje svou katedrálu. Zároveň se ptáme, jak se jim pracovalo ve skupině. Dostávají se k nám tak perfektní odpovědi, že si snad i říkáme, že to museli mít připraveno dopředu! Tečku tomu dává proslov Adriana, který se na projekt přijel podívat z Francouzské ambasády z Bangui a všem teď gratuluje k jejich účasti na takovém školení, k jejich práci na sobě, motivaci a hlavně toho efektu, kterou bude jejich práce mít na jejich žáky. Stojí za to říct, že se na toto školení sjeli učitelé z okruhu 250 kilometrů a že přes jejich práci se metody Školy hrou dostanou k takovým 7500 dětí.
Učitelům září oči, všichni jsme moc spokojení.
V tomto silném momentu se dostáváme k textu o třech zednících: na otázku, co staví, odpovídá každý z nich jinak. Jeden dává cihly k sobě, druhý staví zeď a třetí staví katedrálu. Opět se rozpoutává debata a vlastně se ukazuje, že tento příběh učitelé nevnímají čistě jen jako motivační, ale spíše ho interpretují posloupně: pokud umím dát cihly k sobě, určitě postavím zeď a pak i katedrálu. Jeden ze starších učitelů se rozčiluje, že mu nedáme tu správnou odpověď. Snažíme se vysvětlit, že někdy prostě správné odpovědi nejsou.
Většinu pedagogů tvoří muži, na fotce s dvěma učitelkami z naší skupiny.
Přecházíme k „pocitovníku“: na zem jsme udělali osy, na jejichž koncích je napsáno: rád pracuji sám, rád pracuji ve skupině a na druhé ose: rád se zapojím a rád vedu skupinu. Zveme učitele, ať se nejdříve rozestaví podél jedné osy a poté podle druhé. Probíráme, proč mají rádi skupinovou práci a proč třeba rádi vedou. Na konci nám zůstává jedna trojice, která se nechce zařadit. Ostatní to zlobí, rozhořčeně vysvětlují, že je to tak vždycky, že se v každé skupině najde někdo, kdo nechce pracovat nebo se zapojit. Trojice se prohlásí za nezávislé a my vtipkujeme, že tady nejsme u voleb. Ptáme se učitelů, jak by s touto trojicí pracovali. Ozývají se různé hlasy: vyloučili by je z aktivity, dali by jim dlouhý úkol. Necháváme to bez komentáře a vysvětlujeme pravidla další hry. Najednou se ta nezávislá skupinka zvedla a přidala se k nám. Hrát chceme, to je jasné! Ostatní se rozčilují. Vše nakonec končí hurónským smíchem a šibalským pošťuchováním. Škola hrou dnes zvítězila na plné čáře!
Jana Závodníková je jednou z deseti dobrovolníků, kteří v pondělí 12. 9. odjeli na dva týdny do Středoafrické republiky v rámci vzdělávacího programu české organizace SIRIRI Škola hrou ve Středoafrické republice. Jana žije ve Francii a pracuje jako projektová manažerka v agentuře STEM. Sledujte další zprávy z Afriky zde na blogu, na Facebooku SIRIRI nebo na www.siriri.org.