Na dnešní den vyšel princip spolupráce. Okolnosti nám hrají do karet: pan inspektor je nepřítomen a tak jsme zvědavé, jestli to bude mít vliv na naši skupinu. Mělo!
Hned ze začátku se nám hned přihlásili dobrovolníci se hrami na rozproudění energie do celého dne. Nestačíme se divit, jak jsou Středoafričané rytmičtí, jak krásně zpívají a jak se dokáží rozjet. Vedle toho je náš český temperament dost slabý! Naše česká nemotornost na jejich rytmy zároveň boří ledy – smějí se, jak rychle se snažíme dostat se ven z kola a předat zpívající štafetu jiným. Celkově se naše fungování jako školitelů tady dá shrnout těmito slovy: vše dobré i méně dobré využíváme di-dak-tic-ky!
Poprvé za těch pár dnů se nám daří rozpoutat opravdovou debatu. Vracíme se k situaci s kalendářem, kdy jsme se nedokázali dobře rozdělit do skupin: některé měsíce zůstaly nezaplněné a byl z toho zmatek. Debatujeme. Ke slovu se dostávají i ti, kteří se v naší skupině většinou neodváží se projevit. Atmosféra je uvolněná. Dostáváme se k elegantní smyčce: děkujeme těm, kteří se dobrovolně zapojili a doplnili chybějící měsíce. Chválíme za spolupráci a pomoc skupině a dokonce se dostáváme k práci se silnými a rychlými žáky (je třeba je zaměstnat a využít jejich rychlosti). Ze skupiny se ozývá souhlasné mručení a vehementní kývání hlavou. Pochvala všechny zahřeje. Jak jsme se snažily tu naši skupinu přimět k debatě, teď máme trošku problém debatu uzavřít a posunout se dál. Nicméně den má svůj pevný řád i „zvoníka“: Matthieu nekompromisně vezme zvoneček a zvoní na přestávku.
Po přestávce se dostáváme ke stavbě katedrál: rozdáváme špejle a provázky a rozdělujeme se opět do skupinek. Z učitelů se stávají ambiciózní architekti – za dvacet minut vyrostlo pět katedrál, stojí před námi kostely s křížky na střechách a jeden i se střechou z papíru. Každý zazářil a představuje svou katedrálu. Zároveň se ptáme, jak se jim pracovalo ve skupině. Dostávají se k nám tak perfektní odpovědi, že si snad i říkáme, že to museli mít připraveno dopředu! Tečku tomu dává proslov Adriana, který se na projekt přijel podívat z Francouzské ambasády z Bangui a všem teď gratuluje k jejich účasti na takovém školení, k jejich práci na sobě, motivaci a hlavně toho efektu, kterou bude jejich práce mít na jejich žáky. Stojí za to říct, že se na toto školení sjeli učitelé z okruhu 250 kilometrů a že přes jejich práci se metody Školy hrou dostanou k takovým 7500 dětí.
Učitelům září oči, všichni jsme moc spokojení.
V tomto silném momentu se dostáváme k textu o třech zednících: na otázku, co staví, odpovídá každý z nich jinak. Jeden dává cihly k sobě, druhý staví zeď a třetí staví katedrálu. Opět se rozpoutává debata a vlastně se ukazuje, že tento příběh učitelé nevnímají čistě jen jako motivační, ale spíše ho interpretují posloupně: pokud umím dát cihly k sobě, určitě postavím zeď a pak i katedrálu. Jeden ze starších učitelů se rozčiluje, že mu nedáme tu správnou odpověď. Snažíme se vysvětlit, že někdy prostě správné odpovědi nejsou.
Přecházíme k „pocitovníku“: na zem jsme udělali osy, na jejichž koncích je napsáno: rád pracuji sám, rád pracuji ve skupině a na druhé ose: rád se zapojím a rád vedu skupinu. Zveme učitele, ať se nejdříve rozestaví podél jedné osy a poté podle druhé. Probíráme, proč mají rádi skupinovou práci a proč třeba rádi vedou. Na konci nám zůstává jedna trojice, která se nechce zařadit. Ostatní to zlobí, rozhořčeně vysvětlují, že je to tak vždycky, že se v každé skupině najde někdo, kdo nechce pracovat nebo se zapojit. Trojice se prohlásí za nezávislé a my vtipkujeme, že tady nejsme u voleb. Ptáme se učitelů, jak by s touto trojicí pracovali. Ozývají se různé hlasy: vyloučili by je z aktivity, dali by jim dlouhý úkol. Necháváme to bez komentáře a vysvětlujeme pravidla další hry. Najednou se ta nezávislá skupinka zvedla a přidala se k nám. Hrát chceme, to je jasné! Ostatní se rozčilují. Vše nakonec končí hurónským smíchem a šibalským pošťuchováním. Škola hrou dnes zvítězila na plné čáře!
Jana Závodníková je jednou z deseti dobrovolníků, kteří v pondělí 12. 9. odjeli na dva týdny do Středoafrické republiky v rámci vzdělávacího programu české organizace SIRIRI Škola hrou ve Středoafrické republice. Jana žije ve Francii a pracuje jako projektová manažerka v agentuře STEM. Sledujte další zprávy z Afriky zde na blogu, na Facebooku SIRIRI nebo na www.siriri.org.