I.
Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, říkají filozofové, a jistě mají pravdu. Jakkoli se totiž mezi jednotlivými událostmi našeho života dá najít i celá řada podobností a společných prvků, každá je nakonec přece jen jedinečná a neopakovatelná.
Tyto úvahy se mi honily hlavou, když jsem se v sobotu večer ukládal ke spánku. Nemohl jsem si totiž nevzpomenout na noc před čtrnácti dny, kdy mě probudil liják a kdy jsem se modlil za obyvatele Bangui, poněvadž jsem věděl, že se v tu chvíli rozhoduje o nejbližších letech jejich budoucnosti a možná o celém jejich životě.
Tentokrát jsme ale byli již dva týdny po státním převratu, venku nelilo, jen drobně pršelo, a já neměl v úmyslu vstát k nočnímu bdění, poněvadž mě v průběhu dne dvakrát obtěžovala zvýšená teplota. Proto jsem se rozhodl, že se protentokrát noční modlitby zřeknu a raději si pořádně odpočinu. Tušil jsem, že mě čeká náročný týden.
V prvních dnech po slavnosti Vzkříšení Páně se totiž život ve Středoafrické republice, zejména u nás v Bouaru, zdánlivě vracel do normálních kolejí, a blížilo se datum mého původně plánovaného odletu na dovolenou. Bylo třeba se rozhodnout: mám risknout cestu do hlavního města a pokusit se odletět, nebo mám vše o nějaký ten týden-dva posunout, případně mám pro nejbližší měsíce dovolenou nechat plavat úplně? Odpověď na tuto otázku jsem hledal všude: mluvil jsem o tom se spolubratry, sledoval dění v zemi prostřednictvím oficiálních zpráv i telefonátů, zejména jsem však svůj otazník přinášel před Pána v hodinách vnitřní modlitby.
Nechtěl jsem svým rozhodnutím uvést do nebezpečí ani svůj život ani majetek misie (co když mě rebelové cestou zastaví a zabaví mi auto?), nechtěl jsem za žádných okolností prohloubit obavy aspirantů tím, že je opustím v těžké chvíli, nechtěl jsem ale také podléhat panice a strachu a jen kvůli tomu nerealizovat dovolenou, která byla – i s ohledem na potřeby ostatních spolubratří – naplánována už více než před půlrokem právě na toto období.
Mohlo by se totiž stát, že budu stále vyčkávat a znovu a znovu o týden odkládat svůj odlet, abych pak nakonec konstatoval, že míra nejistoty je pořád stejná a žádnou větší záruku bezpečné cesty nedostanu. Promrhal bych tak zbytečně čas, který bych mohl užitečně využít v Evropě a navíc se pak odpočatý vrátit zpět, abych pomohl ostatním snášet kříž přítomné doby.
Znovu a znovu jsem Pánu předkládal tuto svou záležitost a zároveň se snažil neutíkat před aktuálním děním a společným životem v komunitě. Snášet tuto nejistotu mi pomáhalo rovněž vědomí, že jsme ve Velikonočním oktávu a že smyslem těchto dní je opětovně oživovat poselství Vzkříšeného Krista, který přemohl hřích a smrt, aby zaplašil veškeré stíny obavy i z našich srdcí. Jen tak má šanci plně proniknout naše nitro.
Světlo nakonec přišlo v podobě podmíněného rozhodnutí: pokud nedojde k nějakému zásadnímu zhoršení situace, pokud nebudou zrušeny lety z Bangui do Paříže a pokud náš dům v hlavním městě zůstane – jako byl dosud – stranou rabování a obtěžování rebely ze Séléky, vyrazím! Musím se spolehnout na to, že Pán mě cestou buďto ochrání nebo se oslaví i vším tím, čemu by mě mohl vystavit případný střet s rebely.
V pátek jsem měl poslední společné setkání s aspiranty, při kterém jsem jim předestřel své rozhodnutí. V tu chvíli mi bleskl hlavou nápad, který jsem – správně či mylně? – vyhodnotil jako podnět z Ducha, a proto se o něj s nimi hned rozdělil: „Modlete se v tyto dny se mnou“, vybídl jsem je, „aby mi Pán dal nějaké znamení, pokud odjíždět nemám. Za normálních okolností bývá prosba o znamení spíše pokoušením Boha a výrazem nedostatku důvěry, když se ale člověk nachází v tak mimořádné situaci, věřím, že mu mnohdy nic jiného nezbývá a že to Pán přijme. Prosme o Gedeonovo znamení.“
Zároveň jsem jim připomenul a zanechal jako myšlenku, která je má provázet vším, co se může v následujících týdnech přihodit, výrok svatého Řehoře Velikého, který jsem každému z nich na lístečku zelené barvy (není snad zelená barvou naděje?) svěřil několik dní předtím: „Strádání je prubířským kamenem upřímnosti lásky, jež byla projevována v době prosperity.“
Hned následujícího rána, dříve než začal obvyklý sobotní úklid, za mnou dva z nich dorazili.
„Otče, dostali jsme žádané znamení!“
„Copak se děje?“
„V rádiu právě vystoupil ministr vnitra, který je ze Séléky, a mluvil o nařízení, které vydal: ozbrojeni se mohou po ulicích pohybovat jen složky vojenské policie, ostatní vojáci musejí chodit beze zbraně. A civilisté jsou povinni veškeré zbraně odevzdat. Také několikrát hlásil telefonní číslo, na které je možné volat v případě, že by byl kdokoli kýmkoli ozbrojeným obtěžován.“
„No, uvidíme, zda to k něčemu povede…“
„To jistě, ale… Znamení to je, ne?“
Ano! Znamení to bylo, a nikoli jen ve smyslu negativním, tj. že se nestalo nic, co by mě mělo od cestování odradit, nýbrž ve smyslu pozitivním. Jako by mi kdosi pošeptal: Jeď a neboj se!
II.
Při polední modlitbě v chóru se mě náhle zmocňuje zimnice, až se třesu tak, že si toho hned všímají i ostatní. Ach jo! Ráno už jsem si liboval, že zvýšená teplota předchozích dvou dnů je pryč (a v duchu jsem se chichotal, že to byla jen cestovní horečka), a teď tohle! Co to má znamenat? Že by malárie?
Hned po obědě tedy uléhám do postele, a aniž bych čekal na další den, abych si tuto „autodiagnózu“ ověřil krevním testem, začínám brát antimalarika. Je to jediná šance – v případě, že jde skutečně o tuto nemoc – jak být na tom zítra ráno alespoň tak, abych se „dohrabal“ do St. Laurent ke kapucínům a vyzkoušel studenty teologie z kurzu, který jsme před čtrnácti dny dobrali. A je to rovněž jediná šance, jak v úterý odjíždět do hlavního města sice ještě chorobou oslabený, ale již bez horeček.
Teplota se po celé odpoledne drží kolem mých obvyklých devětatřiceti stupňů, ale dále nestoupá, což se zdá určenou nemoc jen potvrzovat. Hm, asi se malárie se mnou chtěla rozloučit, a říkala si, že by byla nevychovaná, kdyby mě nechala odcestovat jen tak! A tak mě zatahala za šos, jako už tolikrát v uplynulých dvou letech…
Nuže, dobrá, ovšem tentokrát si nemohu dopřát celý první den proležet, jak je všeobecně doporučováno. Otec Federico mi totiž v podvečer oznamuje, že zítra odjíždějí do Bangui dvě auta a možná by mohla mít místo i pro mé zavazadlo, vzhledem k tomu, že větší skupinka, se kterou mám vyrazit já sám až v úterý, si prý mnoho zavazadel dopřát nemůže. A tak večer s horečkou narychlo balím kufr, abych se hned po skončení od otce Enrica – který si k nám přijíždí z internetu stáhnout svou elektronickou poštu – dozvěděl, že je to zbytečné: i dvěma italským laičkám, které mají zítra s danou skupinkou odjíždět, bylo řečeno, že si mají brát co nejméně zavazadel. Nevadí, nebudu se už alespoň muset balit zítra odpoledne.
Ráno spěchám nejprve do St. Michel, abych si nechal odebrat krev a ověřil se, zda jde skutečně o malárii, a pak do St. Laurent na zkoušku z teologické antropologie. Jsem mile dojat připraveností studentů: když pomyslím na to, čím si během posledních dvou týdnů (během nichž se měli připravovat na tuto zkoušku!) prošli, žasnu nad tím, jak dobře látku zvládli. A žádné výmluvy typu „Nemohl jsem se připravit na zkoušku, neboť mi rebelové sebrali skripta“ – jak jsme o tom v předchozích dnech žertovali – se nekoná! V duchu se upamatovávám na své pražské studenty: aniž bych zapomínal na ty opravdu poctivé, kteří byli také výborně připraveni, nedá mi to, abych si v mysli nevybavil rovněž celou řadu těch, kteří se studiem a zkouškami nikdy nenechali příliš vzrušit a jednoduše pravidelně spoléhali na to, že u zkoušejícího převládne benevolentnost či přímo milosrdenství…
Rozdávám tedy nebývale dobré známky a nemusím přitom nijak přihlížet k prekérní situaci, v níž se všichni nacházíme, jak jsem se původně obával. Jedna malá pedagogická radost navíc v té záplavě znepokojivých zpráv!
III.
Během odpoledne ve mně stále roste nutkání svěřit zítřejší cestu do ochrany „slavnému svatému Josefovi“, jak Ježíšova Pěstouna označuje naše zakladatelka, svatá Terezie z Ávily. Povzbuzen jejím působivým svědectvím v šesté kapitole Knihy života, jejíž překlad v těchto dnech reviduji, tak v modlitbě opravdu opakovaně činím a dělím se o to rovněž s přáteli na facebooku. Pokaždé, když si na to během večera vzpomenu, zaplavuje mě vlna pokoje a odevzdanosti, jako kdybych se svěřil celé skupině nejschopnějších bodyguardů na světě!
Ostatně, i po skončení oktávu Velikonoční doba stále pokračuje: jak bych tedy mohl zapomenout na moc Zmrtvýchvstalého, která od okamžiku, kdy byl od jistého hrobu v Jeruzalémě odvalen kámen, provází církev celými dějinami? Jak bych mohl nepočítat s Duchem svatým, který vede kroky těch, kdo mu naslouchají, ale stejně tak je i posiluje v případě, že se ocitají v nevypočitatelné moci těch, kdo Krista odmítají? Ať už se tedy zítra stane cokoli, odevzdám-li se s důvěrou do Božích rukou, nebudu opuštěn, a svatý Pěstoun mi vyprosí to, co budu zrovna potřebovat.
Tuto obnovenou, ba vystupňovanou důvěru z posledních týdnů nedokáží narušit ani velmi znepokojivé zvěsti, které se dozvídáme během večeře: osádky oněch dvou aut, které dnes z Bouaru vyrazily do hlavního města (včetně již zmíněných italských laiček, které zde v minulých měsících pomáhaly), byly hned za Baorem zastaveny kolonou vozidel rebelů. Těm se totiž porouchal jeden z vozů a ostatní nebyly natolik silné, aby jej utáhly. Séléka se tedy nejprve pokusila jedno z aut cestujících do Bangui zabavit, když však narazila na poměrně rezolutní odpor jak muslimského řidiče, tak provinciála kapucínů, donutila je tedy alespoň k tomu, aby se oba vozy zařadily do konvoje a silnější z vozidel táhlo na laně porouchané auto rebelů. To trvalo – velmi pomalou jízdou – až do Bossentelé, za neodmyslitelné výhružné střelby do vzduchu a bylo to doprovázeno celou řadou nepochopitelných zastávek. V Bossentelé následoval nový pokus o zabavení auta, případně o donucení osádek ke slibu dotáhnout porouchaný vůz rebelů až do Bangui. To by se však rozhodně nepodařilo před setměním, takže to cestující nemohli dopustit. Nakonec se dospělo k dohodě, že vůz bude odtažen ještě o značný kus dál, do Bossembelé. Tam konečně dochází k vysvobození našich přátel, ovšem s dramatickou dohrou: lano upoutaného vozidla nelze odvázat! Co s tím? Rebelové si vědí rady po svém: lano se jednoduše prostřílí dávkou ze samopalu…
Co čeká zítra cestou mne? Nevím a nikdo mi to v tuto chvíli nedokáže říci. Ale jednu jistotu mám: že naše skupinka pěti řeholnic, dvou řeholních kněží, jednoho laika a jednoho muslimského řidiče bude mít nezanedbatelný doprovod: svatého Pěstouna Páně! Nemohu přeslechnout vnitřní hlas: „Neboj se, dorazíš v pořádku!“ A mně nezbývá, než jako Šimon Petr na Ježíšovu vyzvu vykročit z lodě a po hladině se vydat směrem k němu (srov. Mt 14,29). Udělám to rád; a snad se neleknu silného větru a nezačnu tonout…
Pavel Vojtěch Kohut OCD