I.
Jakkoli jsme se hned ráno dozvěděli, že Séléka dorazila i do našeho města a obsadila kasárna na předměstí, zatím jsme neměli tu čest se s rebely potkat a naopak se zdálo, že město procitlo ke svému dřívějšímu obvyklému rytmu života, jakým se projevovalo před jejich příjezdem. Během dne jsme se pak dozvěděli jen to, že prý projeli středem města, z místního vězení propustili všechny vězně a vrátili se zpět do kasáren.
Jen jediná věc kalila jinak takřka idylický průběh dne, kdy jsem mohl v klidu intelektuálně pracovat. Odpoledne za mnou přišel jeden z aspirantů s tím, že se doslechl, že manžel jeho sestřenice, který byl voják, byl prý během posledních nepokojů zastřelen v Béloku u kamerunských hranic. Dnes mělo být jeho tělo dopraveno sem do Bouaru a měl by prý mít ještě dnes pohřeb. Půjčil jsem mu tedy telefon, aby zavolal svému bratrovi. Když se informace potvrdila, s jistým váháním – člověk neví, co může rebely napadnout – jsem mu dal svolení, aby se pohřbu zúčastnil. Při večeři už byl zpět a potvrdil mi, že tento jeho příbuzný byl opravdu zastřelen, neví se však, zda rebely nebo bandity, kteří využili chaosu, vzniklého při státním převratu. A obávám se, že pravdy se v tomto případě (jako v tolika dalších!) už nikdy nikdo nedobere.
Večeře pomalu končila, když tu jsme za okny refektáře spatřili světla a zaslechli tlumený hlas motoru. Vůz pomalu projel zadním nádvořím, otočil se a vracel se zpět k hlavnímu vchodu. Kdo to může být?, vrhl jsem tázavý pohled k otci převorovi, který už ale vstával a ubíral se ke vchodu. Vrátil se sice s úsměvem, ale nic radostného neoznamoval. Přijeli sem dva po zuby ozbrojení muži, jeden v uniformě, druhý v civilu, s tím, že potřebují naftu.
– Jsou to rebelové?
– Netuším, ale mluví sanžsky.
– Tak to budou spíš vojáci nebo policisté, kteří jsou na útěku.
– Nevím, prostě jen chtějí naftu.
Jeden ze spolubratří, který má na starosti náš sklad s naftou, odběhl. Vzápětí byl ale zpět.
– Potřebuji pomoct, sám ten barel nenaložím.
– Oni chtějí celý barel? A bez zaplacení?, zareagoval poněkud naivně jeden z otců.
Spolubratr jen pokrčil rameny a spolu s dalšími a s otcem převorem znovu odešli.
Co to má znamenat? O koho se to jedná? A co si to dovolují? S překvapením pozoruji, jak mě ta záležitost dopaluje. Barel nafty, to je sto pětatřicet tisíc franků, čili… něco přes dvě stě eur, bleskne mi hlavou. Ekonom komunity se nezapře! Co na tom, že jsem v obavě před nedostatkem nechal před několika dny přivézt barelů rovnou pět! Dnes večer si někdo jeden z nich sprostě odveze, jen proto, že má na rameni kalašnikov a na korbě auta kromě několika dalších ještě lehký kulomet.
Ne, takhle ozbrojení mohou být jen rebelové ze Séléky. Když se s výsměšným poděkováním odporoučejí, telefonicky zjišťujeme, že podobný osud stihl také spolubratry kapucíny a ještě jednu další misijní stanici. Tak už nám ty lapálie s nimi začaly! Následně se dozvídáme, že na nočním hlídači vyzvídali, zda máme nějaké „silné auto“ (ne, zapřel jim to – pašák! – ačkoli věděl, že nedaleko je jedno takové ukryto!), a na spolubratrovi vyzvídali, kdo má u sebe peníze a chtěli je po něm.
No, to nám to pěkně začíná! Ještě po kompletáři jdu celý rozmrzelý k sobě. Proč jsem z toho tak přepadlý?, divím se sám sobě. Vždyť bych měl být rád, že nikomu nic neudělali a že se pro dnešek spokojili s jedním barelem nafty. Jenže: o to právě jde! Pro dnešek… Ale co bude zítra? A pozítří? A jak dlouho to takhle může trvat? Trápila mě ta bezmoc, se kterou jsme mohli jen pasivně přihlížet tomu, co si kdo z nich vymyslí. A co když si z našeho konventu udělají „dojnou krávu“? Jak dlouho to můžeme ekonomicky utáhnout? A co se stane, až kravka přestane dávat mléko?
Uléhám naprosto rozmrzelý a znechucený a pokouším se usnout. Neležím však ještě ani deset minut a slyším zvuk motorky, který se blíží. Někdo sem jede? V tuhle dobu? Pak slyším rozhovor u brány a následně motocykl odjíždí. Byl bych se nejspíš otočil na druhý bok a znovu se pokusil „zabrat“, ale z rajského dvora slyším, jak někdo odstraňuje závoru a otevírá dveře do zadního nádvoří. Co to má znamenat?
Vycházím z cely. Baterku nepotřebuji, měsíc v úplňku skýtá světla dost a dost. Nejsem sám, je nás víc, co zaslechli hluk a scházejí do přízemí. Otec převor už opět nasazuje závoru.
– Kdo to byl?
– Rebelové!
– Už zase? Co chtěli?
– Nevím, hlídač jim prostě řekl, že tady dnes už byli, tak zase odjeli. Nejspíš od nás i tihle přijeli něco vyinkasovat.
Vracím se zpět ještě rozrušenější než prve. Kolikrát se tu ještě objeví? A co nás to bude stát?
II.
Na ranních modlitbách podřimuji. Špatně jsem spal, a tak mi nepomáhá ani skutečnost, že jsme dnes vstávali o půl hodiny později. Hned po procitnutí začíná znovu ten kolotoč splašených myšlenek: Co bude dál? Kolikrát ještě přijdou?…
Nezmatkuj a nemaluj čerta na zeď!, okřikuji se, ale příliš to nezabírá.
Při meditaci mám před sebou text 118. žalmu, který bych měl rozjímat: „Dobrořečte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho láska trvá navěky.“ Ano, vím a věřím, že je tomu tak. Vím, že mě miluješ, Bože, a nepřestaneš milovat. A za to je ti jistě třeba děkovat. Ale dnes mi to vůbec nejde. To přece musíš pochopit! Kdo by v takovou chvíli dokázal chválit a děkovat?
A co se ti tak strašného děje?, jako by zaznívalo v mém nitru. Proč bys mě i dnes ráno nemohl chválit a nemohl mi děkovat? Cožpak jsem ti slíbil, že nebudeš mít žádné nepřátele a všechno půjde hladce? Nechci po tobě spíš naopak, abys objevil, jak je má láska velká a že je bez hranic? Nemáš snad milovat i své nepřátele, protože já miluji i je?
Pomalu mi začíná svítat: nemám se modlit jen za obrácení svých nepřátel, abych měl od nich tím pádem pokoj, nemám jim prokazovat lásku jen proto, aby mi přestali ubližovat. Mám je milovat a… tečka! Nic víc, nic míň! Prostě proto, že je miluješ ty, Otče! Jenže jak mám milovat rebely ze Séléka, kteří se mi vysmívají, kteří mě mohou kdykoli ponížit, kdykoli mě týrat, mučit, popravit… Aniž by se kohokoli na cokoli museli ptát, prostě jen tak, z chvilkového rozmaru.
Na mysli mi vytane, nevím proč, biblický patriarcha Josef. Ano, to je ono! Máš je milovat, protože oni jsou tví bratři, i když ti mohou usilovat o život! Pro Josefa muselo být strašlivě těžké nenechat se spoutat nenávistí, touhou po odplatě. A přece: nepřestal své bratry milovat, ani když jej prodali do otroctví.
Hned vzápětí se mi vybavuje ještě jiná scéna. Nevím, o kterého světce to mělo jít, ale kdosi prý takto řekl jednomu ze svých mučitelů: „Můžeš mi vyloupnout oko, ale nezabráníš mi, abych na tebe tím druhým s láskou nemrkl.“ Nevím, možná, že se jedná jen o zbožný „kvítek“, ale nejde v podobných situacích právě o toto? Nejde o to milovat, protože ten druhý je milován Bohem stejně jako já? Kde ale, Bože, vzít sílu k něčemu takovému? – Ve tvé lásce… Ve vědomí, že mě miluješ. Ano, „dobrořečte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho láska trvá navěky.“
III.
Dnes je Zelený čtvrtek, ale nic není tak, jako bývá obvykle. Nejenže jsme se nezúčastnili mše s žehnáním olejů, posouváme rovněž začátek bohoslužby na památku Večeře Páně z šesté hodiny na půl pátou. To, abychom stihli skončit před setměním a mohli poslat věřící domů dřív, než mohou přijet další nezvaní hosté ze Séléky. Nezřizujeme Getsemanskou zahradu, poněvadž máme obavu nechat v kostele přenosný svatostánek. A tak jen upravujeme a ozdobujeme prostor kolem toho obvyklého, zato pevně zasazeného do zdi. Nezvoní se před obřady, abychom na sebe příliš neupozorňovali, i když to bude zároveň znamenat, že z onoho už tak skromného počtu věřících, kteří k nám na obřady chodívají, přijde jen nepatrný zlomek, který se včas dozvěděl o tom, že se začne dříve. Nebudeme, samozřejmě, zvonit ani při chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu, jak bývá zvykem.
A přece: jde o totéž slavení! Tajemství, kterého se můžeme dotknout, zůstává beze změny, je stejně hluboké a dojemné jako jindy. Ježíš – u vědomí toho, že to právě On se má stát obětním beránkem – slaví se svými učedníky poslední večeři. Ve své lásce se jim beze zbytku vydává: v ustanovení eucharistie, v gestu pokorného mytí nohou…
Nemohu se při tom myšlenkami nevracet ke svému rannímu rozjímání. Jsme pozváni k lásce, k tomu, abychom ji osvědčili i skutkem, a to i vůči rebelům ze Séléky. A kdyby mi snad měli vyloupnout ještě dnes večer oko, tím zbylým je třeba, abych na ně dokázal láskyplně mrknout. Jinak jsem z dnešního tajemství eucharistie, z dnešního tajemství služebného kněžství, ve kterém jsou oběť a obětník totožní, příliš mnoho nepochopil.
Po bohoslužbě setrváváme ve chvíli tiché modlitby před svatostánkem. Venku se stmívá. Přijedou dnes opět? A co si odvezou tentokrát? Napomínám se za tuto svou vnitřní nekázeň a pokouším se vrátit k Ježíšovi do Getseman.
Tajemství Ježíšovy smrtelné úzkosti mě vždy přitahovalo i děsilo. Přitahovalo, neboť není chvíle, kdy by mi Ježíš připadal bližší, lidštější, křehčí… Děsilo, poněvadž je těžké být nablízku tomu, kdo je náš Pán a Spasitel, a vidět jej přitom tolik pohrouženého do úzkosti… Ježíši, rád teď budu opakovat s tebou: „Otče, odejmi ode mne tento kalich.“ Jen nevím, zda budu mít sílu dodat jako ty: „Ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň!“
Během večeře ani po ní se nikdo neobjevil. Z dalších telefonátů se dozvídáme, že rebelové dnes „navštívili“ malý diecézní seminář St. Pierre v Yolé. Nejspíš tedy zítra přijedou do dalších dvou malých seminářů, které se nacházejí v sousedství: kapucínského a toho našeho. Znamená to, že jen jednoduše všem chtějí dát zakusit, že pány jsou tu oni? Jde opravdu jen o demonstrativní gesto? Nebo si prostě udělali seznam a postupně budou znovu a znovu objíždět všechny křesťanské instituce ve městě?
Neptám se, co si rebelové odtamtud odvezli. To není důležité! Ba, není ani důležité, zda a kolikrát se k nám vrátí a co všechno po nás ještě budou chtít. Ba, ani to, jak dlouho může taková situace ještě trvat. Důležité je něco úplně jiného: abychom v nich dokázali – navzdory jejich zaslepenosti nebo dokonce nenávisti – skutečně objevit své bratry a účinně je milovat.
Dopisuji tyto řádky a chvatně se dívám na hodinky. Je to dobré, ještě mám čas! Za chvíli se totiž vracím do kaple, abych znovu dělal Ježíšovi společnost v Getsemanské zahradě. Nyní je řada na mně, abych jako poslední z komunity bděl až do půlnoci spolu s Ním. Domnívám se však, že tam stejně najdu ještě několik bratří, i když by už mohli dávno spát. A jistě tam nebudou ze strachu o svůj vlastní osud. Modlí se za svou zbídačelou vlast, za oběti převratu a dalšího násilí. A nejspíš si budou, tak jako já, u Ježíše vyprošovat sílu k tomu, aby pronesli jeho getsemanskou modlitbu celou.