Mbi mu mene – mbi mu fini

 

(„Dávám krev – dávám život“)

 

I.

       Včera jsem si poprvé oblékl tričko, které až dosud leželo ve skříni nepoužité. Dostal jsem je během vánočních svátků ve zdravotním středisku v Maigaro (pár kilometrů za Bouarem), poněvadž jsem již dva roky dobrovolným dárcem krve. V Česku jsem krev nikdy nedaroval; teď se sám divím, proč vlastně, když tím mohu pomoci zachraňovat životy a samotného mě to zas až tolik nestojí. Asi jsem se obával, že by to můj organismus těžko zvládal, ale nyní vidím, že opak je pravdou: nikdy na mne nejdou mdloby a velmi záhy si mé tělo tu drobnou „porci“ krve dotvoří. Jsem za to rád i proto, že dobrovolných dárců je ve zdejší oblasti pořád ještě málo a má krev je ceněna. Mám totiž skupinu 0 Rh –. I teď nedávno jsem chtěl – jako obvykle – po třech měsících darovat krev, ale tamější lékaři mě požádali, abych s tím posečkal. Neradi by totiž riskovali, že v okamžiku, kdy mou krev budou skutečně potřebovat, ta předchozí bude už nepoužitelná a já ještě nebudu moci darovat další. Dohodli jsme se proto, že ji daruji (nebude-li potřeba dříve!) před odletem na dovolenou. Tedy, pokud nějaká dovolená letos bude…

       Na zmíněném tričku je obrys Středoafrické republiky, rudé srdce s kapkou krve a pod tím sanžsky nápis: Mbi mu mene – mbi mu fini („Dávám krev – dávám život“). Už když jsem je dostal, dárek jsem komentoval slovy: „Výborně, teď mám tričko s heslem hodným mučedníků!“ Bylo to totiž právě v tomto období, kdy vypukly první vážnější nepokoje a o jednání prezidenta, vlády a opozice s rebely ze Séléka v gabonském hlavním městě Libreville nebylo dosud ani slechu.

       Od čtvrtka je tedy nosím. Ne proto, že bych prahnul po mučednické smrti, na to jsem příliš zbabělý a slabý. Ale prostě proto, abych si připomínal, že i toto darování krve zachraňuje životy, ba jistě ještě mnohem víc, než to mé dosavadní.

       Během pátečního dopoledne nás čeká další malý incident. K bráně našeho konventu přijíždí na motocyklu jeden z rebelů a dožaduje se nafty. Nejprve náš středoafrický otec Cyriaque, poté i převor Federico mu vysvětlují, že jsme již dali celý barel a že to musí stačit. Nakonec si dá říci a odjíždí. I když má přes rameno zavěšený samopal a mohl by si naftu vynutit.

       Povzbuzeni tímto drobným „úspěchem“ začínáme odpolední Velkopáteční obřady. Vždy se mě při nich silně dotýká již nezvykle dlouhé první čtení z proroka Izaiáše. Letos musím text sledovat ve francouzském misálku, obřady jsou v sangu a dosud je neovládám tak, abych rozuměl všemu, co se čte. Vůbec je letos vše výjimečné: kromě onoho napětí a s ním spojených „bezpečnostních opatření“ při liturgii je mi dopřán ten „luxus“, že nemusím ani jedněm z obřadů svatého třídení předsedat, a mohu je tak v mnohem větším klidu prožívat.

       Po Janových pašijích a krátkém kázání následují tradiční velkopáteční přímluvy. Vždy mě uchvacovaly, ale až letos jsem poprvé zaznamenal, jak často se během nich prosí za mír. Při následném uctívání svatého kříže spolu s políbením Ježíšových probodených nohou prosím za tuto zemi.

 

II.

       V osm večer se scházíme k modlitbě Kompletáře. Když se blížíme k jejímu závěru, zvenčí slyšíme rány. Jsou to opravdu výstřely? Po chvilce o tom není pochyb: ano, někde venku – nelze pořádně zjistit, kde – se střílí.

       Po skončení modlitby se v tichu rozcházíme do svých cel. Předpokládám, že i ostatní si jako já lámou hlavu nad tím, co střelba – která mezitím chvílemi pokračuje – znamená. Zprvu je slyšet střelbu ze samopalů, později občas štěkne i lehký kulomet, v závěru půlhodinové přestřelky se čtyřikrát rozezní i něco většího. Děla?

       V cele zůstávám u světla svíce a přemýšlím, co to znamená. Na popravy to nevypadá, to by se střílelo pravidelněji a pouze ze samopalů nebo pušek. Že by přestřelka? Ale mezi kým? Na nějaké „oslavné“ střílení (i když je dnes výročí prvního středoafrického prezidenta B. Bogandy) to rovněž nevypadá. Nebo že by jen další demonstrativní gesto Séléka? Chtějí nás střílením pouze zastrašit? Pokud ano, pak se jim to v mém případě tentokrát nezdařilo, je však pravda, že semínko znepokojení je zaseto… A hlavně: je mi jasné, že k uklidnění situace je ještě hodně daleko.

       Ranní probuzení je provázeno pouze zpěvem ptáků. Je klid. Ani během ranních chval nás v našem kostele nic neruší. To až kolem sedmé hodiny: opět střelba. Tentokrát to vypadá pouze na samopaly a pušky. Zůstáváme dál na svých místech a snažíme se pokračovat v meditaci. Já osobně se zastavuji u dalšího z veršů 118. žalmu: „Hospodin je má síla a má píseň, / stal se mou spásou.“ Umiňuji si, že dnes budu, přinejmenším ve svém nitru, Pánu zpívat. On je opravdu má síla – střelba někde v nedalekém okolí mě nechává klidným – ať se tedy skutečně stane mou písní!

       Po snídani telefonujeme na různá místa a dotazujeme se na střelbu. Nikdo neví nic určitého. To až přicházejí naši zaměstnanci, od jednoho z nich se dozvídáme, že včerejší přestřelka byla mezi rebely a několika vojáky, zřejmě prchajícími z města. A ta dnešní ranní střelba znamenala smrt pro jednoho z nich.

       Při pravidelném sobotním úklidu – tento měsíc mám na starosti refektář (jídelnu) – se snažím ve svém nitru zpívat Pánu Magnificat a myslím přitom i na onoho vojáka: mohlo jít stejně tak dobře o někoho, kdo měl jen po státním převratu strach a snažil se prchnout, nebo o někoho, kdo se v nastalém zmatku proměnil v banditu. Případů obojího druhu je nyní dost a dost! Já tu však nejsem ani od toho, abych jej omlouval, ale ani abych jej zatracoval. Soudcem je – naštěstí – někdo jiný. Já jsem tu proto, abych jej odporoučel v modlitbě Božímu milosrdenství.

 

III.

       Dnes je Bílá sobota. V našem kostele je odhalený oltář, na kterém stojí dvě svíce a kříž. Svatostánek je otevřený a prázdný. Brzy však bude prázdný i hrob, ve kterém spočívá Ježíšovo tělo, nyní již omyté z četných ran po celém světě. Pokud na tomto světě někde dává krev a tím i život, pak je to on, náš zabitý Beránek, Hospodinův služebník, který nese – ač sám Spravedlivý – viny nás všech.

       My můžeme dávat krev mnoha různými podobami, důležité je, aby se naše gesto spojilo s tím Jeho. Jen v Něm je totiž možné najít sílu, jen díky Němu lze snášet věci, na které my sami prostě lidsky nemáme.

       Obřady Velikonoční vigilie zahájíme letos dlouho před setměním, ačkoli je to v rozporu s liturgickými předpisy. Ty ale musejí být někdy porušeny: tentokrát z obavy o bezpečí těch, kdo se jich chtějí spolu s naší komunitou zúčastnit. A tak se bude zpívat o „této noci“ a venku bude nejspíš svítit slunce: alespoň v tuto chvíli dosud svítí a dnes to na déšť nevypadá. Nevadí! Víme, že tak jako každoročně, i my dnes budeme moci vstoupit do Ježíšova velikonočního tajemství a dohlédnout na jeho konec: zahlédnout Krista s probodeným bokem, avšak Živého a Oživujícího!

       Rychle dokončuji tyto řádky, abych se stihnul připravit na toto velikonoční slavení, když vtom přichází otec Marcello a zvěstuje mi, že naše nejlepší auto – nedávno pořízené – si rebelové našli i v malém městečku, kam jsme se je pokusili skrýt! Prý jej možná vrátí… Ale pravděpodobnější je, že už je nikdy neuvidíme.

       Nevadí! Dnes mi přijde podstatnější něco jiného: Ježíš za nás dal svůj život a my budeme žít, i kdyby nás o život někdo připravil. A to je důvod k tomu, abychom zazpívali s celou církví na celém světě: Aleluja! Přeji vám už teď požehnané Velikonoce!