Příznivce SIRIRI bude jistě zajímat, jak jsme letos pochodili se slabikářem. I když je letošní slabikář upraven podle návrhů a komentářů místních učitelů a kresby jsou doplněny o fotky, měli jsme trošku obavy. Loňský slabikář se totiž setkal s vehementní kritikou.
Jak jsem již zmiňovala, na otevírací ceremonii vystoupil hlavní pan inspektor (kterého dobře znáte z předchozích článků), a zrovna o slabikáři se vyjádřil v tom smyslu, že kresby neodpovídají africké realitě a některé z nich jsou dokonce urážlivé. Měl z nich pocit, že se jedná o karikatury a z naší strany jde vlastně o nějaký výsměch. Musíme říct, že jsme byli všichni připraveni na divoké debaty a obhajování slabikáře a do tříd jsme vcházeli s jistými obavami.
„Debatovalo se tak vehementně, že ten, který obhajoval fotky jako efektivnější nástroj ve výuce vlastně nakonec obhájil kresby a naopak.“
V některých skupinách ty obavy byly oprávněné: školitelky Hanka a Adriana si vyslechli spoustu negativních komentářů a neměly moc jednoduchou pozici. Anička s Alenou těžily ze zkušeností učitelů, kteří předešlý rok se slabikářem pracovali, a pomohli jim tak najít pádné argumenty na obavy a kritiku učitelů v jejich skupině. Konflikty se týkali některých obrázků: třeba obrázku muže, který má místo rtů fotku rtů nebo dítěte ve vaničce. Bylo to považováno za urážlivé. Ozývaly se samozřejmě kritické hlasy ohledně „nesprávného“ pravopisu – jenže v mluveném jazyce jakým je sango je zatěžko říct, co je a co není dobře.
„Kresba neodpovídá africké realitě“
Je tady vlastně zvláštní, jak dokáží některé věci rozpoutat debatu a jiné prostě proklouznou, ani nevíte jak. Zažili jsme si to už při debatě s učiteli ze školy Bakanja, kde probíhal pilotní projekt Školy hrou v roce 2015. Měli se vyjadřovat k didaktickým kresbám na stěně tříd, ve které vyučovali po celý rok. David Böhm a Jiří Franta, co stojí za těmito malbami (i za malbami ve slabikáři), si vyslechli komentáře typu: kresba neodpovídá africké realitě, protože rty, co jste namalovali, jsou moc malé a chodidla nejsou taková, jaká máme my. Nebo: obrázky jsou černobílé, nedá se k nim nic barevně doplnit, špatně se s tím pracuje: naše země je přece barevná a i děti mají rády barvy! Tyto komentáře mě hodně překvapovaly, a i u slabikářů tomu nebylo jinak. Je třeba ale říct, že učitelé dostali slabikáře do rukou poprvé a na pár minut, a tak dali na své první dojmy. Tohle je tady zároveň velmi osvobozující: vždy si můžete být jisti, že s vámi lidé budou mluvit na rovinu a bez vytáček!
První komentáře našich učitelů byly velmi milé: tak nějak po evropsku velmi oficiálně poděkovali, uvedli zdvořilostní větu typu: „My, účastnící školení Škola hrou, vám děkujeme za tento slabikář a prosíme vás ve vašem úsilí pokračovat.“ Toto bylo přečteno z papíru, který si ve skupince napsali, a četlo se to ve stoje velmi zvučným hlasem. Byla to chvíle skoro až oficiální. Hned po této větě však přišlo obligátní: „Ve slabikáři chybí:“ diakritika a akcenty, písmenka C,J,X a Q, která se sice vyskytují ve francouzštině, ale v sangu moc ne. S Helenou jsme byly rády, že se debata v naší skupině vlastně vedla poměrně věcným způsobem. Slabikář naše učitele ponoukl k debatě o vyučování písmen, která se čtou stejně, ale stejně se nepíší. Řešilo se například, jak dětem vysvětlit, že culotte (francouzsky kalhotky), kaki (v sangu) a quatre (francouzsky čtyři) se čtou s „K“ na začátku. Přišla řeč také na vyučování písmene N, které třeba ve slově ngassa (koza v sangu) vlastně není slyšet, proto ho tady děti učí jako zvláštní písmeno a dělají rozdíl mezi N a NG. Tady naše síly školitelů narazily na limity, protože přece jenom nejsme jazykovědci a s tímto nemůžeme pomoci. Nechali jsme ale učitele sdílet své metody a vlastně se sami mezi sebou dohodnout, jak si poradit. I tento čas výměny a sdílení zkušeností byl poměrně unikátní příležitostí a tak jsme nechaly tuto debatu plynout.
Školitel Vojta ve své třídě.
Největší úspěchy se slabikářem zaznamenal ve své skupině Vojta. Vyzbrojen zkušeností z loňska, představil slabikář motivačním způsobem a ukázal učitelům, co vše se s ním dá dělat. Probrali význam fotek a kreseb ve výuce, zamýšleli se nad tím, co vlastně podporuje více představivost u dětí a rozebírali kresby na konci slabikáře. V jiných skupinách se podle kreseb vyprávěli příběhy, hledali se rozdíly v kresbách. V naší skupině se otázka na rozdíl mezi fotkami a kresbami ve výuce strhla v debatu, která naprosto zmátla všechny přítomné. Debatovalo se tak vehementně, že ten, který obhajoval fotky jako efektivnější nástroj ve výuce vlastně nakonec obhájil kresby a naopak. Zasmáli jsme se, všeobecné zmatení jsme s pomocí pana inspektora uvedli na pravou míru a šlo se dál.
Slabikář si ale nakonec získal mnoho podporovatelů a ve většině skupin zazněla prosba vytvořit metodiku ke slabikáři a uspořádat mini školení jen na práci se slabikářem. Inspektor ve Vojtové skupině dokonce řekl, že je to neuvěřitelně bohatá učební pomůcka a že se musí rozšířit do celé země!
Titulní strana slabikáře
Tohle byla pro nás pro všechny taková třešnička na dortu ten večer. Uvědomujeme si, že toto získání podpory může být pro další pokračování projektu klíčové. Oddechli jsme si a i kluci malíři byli rádi, že se slabikář konečně setkal s pozitivní reakcí a podporou.