9.4. 2011
Poslední den na stavbě. Je sobota, pracuje se do dvou odpoledne. Ztuha vstávám, všechno mě bolí, myšlenka, že je to naposled, působí blahodárně. Nebudu si nic nalhávat, jsem rád, že to máme za sebou, že se udělalo kus práce, že jsme to přečkali ve zdraví a že se v těchto divokých stavebních podmínkách nikomu nic nestalo. (Včera musela Lída odejít ze stavby, když viděla, jak ve výšce 5 metrů balancuje bez držení jeden z truhlářů a v rukou poponáší šestimetrovou tabuli plechu… Nemohla ho přesvědčovat, aby slezl a neuměla nepřemýšlet o tom, jak ho bude zachraňovat, kdyby spadnul.)
Když jsem ráno dával Rayovi peníze na jídlo pro všechny, tak je odmítl s tím, že dnes ne, že ve čtyři bude společný oběd, který organizuje Aurélio jako slavnostní rozloučení nás a všech dělníků před naším odjezdem…
Práce na stavbě dnes probíhaly poklidně. Dával jsem na misii dohromady agendu stavby, abych jí mohl večer předat, a když jsem se po hodině vrátil na stavbu, tak mi přišlo, že to jde nějak pomalu, že to „neodsejpá“. Už jsem ale nějak neměl sílu je zas hecovat…
Lída zašla za Armandem, jedním ze zedníků a řekla mu, že bych si přál, kdyby přešel na jižní stěnu a dozdil zbytek, který jsme tam vynechali kvůli zásobování… Byl to její nápad. Já jsem si přál jedinou věc – – aby už byly dvě odpoledne. Od včerejška mě bolí koleno – nějaký zánět, chtěl jsem se natáhnout…
Ještě jednou do toho v poledne takto podobně zasáhla a vyhecovala i mě, tak jsme nakonec toho stihli za ten den díky ní hodně.
Když jsme skončili, tak jsme jim děkovali. Pak ještě Lída dodala, že jsem měl takové tajné přání, co vše by se do našeho odjezdu mělo stihnout, ale že už jsem tomu přestával věřit – ale že dnes vidím, že se vše stihlo! Chlapi začali tleskat – sami měli radost a tvářili se hrdě…
Po tomto zakončení jsme se těšili, že je ve čtyři hodiny ještě uvidíme. Společné jídlo – na místní podmínky doslova hostina, se pořádala v jedné ze tříd stacionáře pro sirotky, spravovaného misií. Jídlo připravovaly kuchařky, které vaří ve stacionáři… Když jsme těsně po čtvrté přicházeli ke stacionáři, nevěřili jsme vlastním očím. Ze všech stran přicházeli nažehlení vyfešákovaní pánové. Některé jsme poznali spíš podle chůze, jinak jsme skoro neměli šanci vyznat se v nich. Dva a půl měsíce je známe ve špinavých rozervaných tričkách, trenýrkách a ve vietnamkách. A tady přicházeli někteří v oblecích, v polobotkách, někteří v pestrých slavnostních afrických košilích a kalhotách. Nemohli jsme se na ně vynadívat. Všichni byli slavnostně naladění, usmívali se, zdravili nás, podávali nám ruce. Před jídlem jsme jim řekli, že jsme moc rádi, že jsme s nimi mohli spolupracovat a že to pro nás byl úžasný zážitek…
Před našim odjezdem mi naše dcera Terezka, která tady před dvěmi lety pracovala celý jeden školní rok, napsala pár slova a vět v sangu – místním jazyku. V letadle jsem si to pročítal a narazil jsem na větu „Nikdy na vás nezapomenu“, tak jsem se tomu začal smát a představoval jsem si, jak to říkám nějaké černé krasavici… No a když jsem se chystal, že bych jim k tomu poděkování měl něco říct, tak jsem si na to vzpomněl: „Mbi girisa ala pepe“, zakončil jsem naše děkování. Asi jsem je tím úplně dojal – začali tleskat. Potom dal Raya znamení, že by taky něco řekl. Raya je jeden ze zedníků, asi nejšikovnější a je takovým vůdcem celé party. Postavil se ve svém krásném africkém obleku a se vší vážností nám za všechny poděkoval. Za to, co organizace SIRIRI, kterou tu zastupujeme, dělá pro jeho zemi, pro jejich děti, za naši ochotu přijet pomáhat sem do Středoafrické republiky. Omluvil se za vše, co se na stavbě nedařilo a poděkoval „dobrému Bohu“ za dílo, které se podařilo. Na konci řekl: „naše děti na vás nikdy nezapomenou“. Lída mi dojetím ani nemohla dopřeložit poslední větu, ale ani nemusela, já sám jsem nebyl schopen slova. Naštěstí to po mě ani nikdo nechtěl… Během jídla jsem zašel za ním, stiskl jsem mu ruku a poděkoval – vše už bylo řečeno….
Vzpomněl jsem si na větu, kterou Lída řekla v prvních dnech. „Kdybychom v sobě neměli zakořeněnou základní úctu ke každému člověku, jako k lidské bytosti, jak snadné by bylo koukat na tyto černé lidičky z patra a považovat je za méněcenné“.
… A pak vstane Raya – zedník, a řekne něco, co vám ještě dlouho zní v uších: „naše děti na vás nikdy nezapomenou“…
Toto je blog manželů Böhmových, kteří jsou od 1. února 2011 ve Středoafrické republice a stavějí tam školu. Jejich starší zápisky naleznete na www.siriri.org