Tyto dny je horko k zalknutí. Na teploměru je to jako v jiné dny. V poledne 38°C, večer, když se rozcházíme ke spaní 33°C, fouká horký vítr. Jako kdybyste byli v obrovské horkovzdušné troubě. Lída si dneska v kuchyni posteskla naší kuchařce Evelin, že se v tom horku blbě spí. Ona se zeptala, zda máme v pokoji ventilátor. „Ne, v devět hodin se vypíná generátor, to by stejně nebylo k ničemu.“ „Aha, no ale tak to uvnitř přece nejde spát,“ konstatovala Evelin. „A jak spíte vy v těch vašich domcích?“ ptala se dál Lída. „No, venku, vždyť uvnitř se nedá, tam se vůbec nehýbe vzduch.“ „No a co moskytiéra?“ „Jo, moskytiéru máme – uvnitř.“ „Ale tam vám je k ničemu, když spíte venku.“ „To jo, k ničemu,“ smála se Evelin. „A co hadi, nebojíte se jich?“ vyzvídala Lída dál. „Jo, těch se bojíme,“ zvážněla Evelin, ale zase se pak rozesmála. V noci, když se horkem budíme a nemůžeme spát, vzpomínáme na Evelin, jak někde na rohoži spokojeně spí pod širákem, nad hlavou jí pofukuje větřík (už chladnější než přes den) – pohoda.
Takže vedro k zalknutí. Na stavbě se finišuje. Snažíme se stihnout maximum do našeho odjezdu. V sobotu konečně přivezli ocel. Už to začínalo být kritické, teď máme harmonogram nabitý. Pracuje se intenzivně od sedmi do sedmnácti s půlhodinovou pauzou na jídlo, v sobotu od sedmi do dvou. Dělníci se snaží, ale je na nich vidět únava. Množí se drobné úrazy. Odřeniny, rozbité palce od kamenů, tržné rány všeho druhu. Lída plní na stavbě kromě jiného i funkci ošetřovatelky. Má pořád s sebou lékárnu a ošetřuje zraněné. Myslím, že dělníci tady běžně vydrží bez ošetření mnohem vážnější zranění, ale od Lídy se nechávají vděčně ošetřit a tváří se u toho trpitelsky odevzdaně i přes posměšné pokřikování ostatních. A když je ještě vyfotím při ošetření, tak výskají radostí jako děti. Je s nimi legrace.
My teď trávíme hodně času na stavbě, abychom operativně řešili vše, co je potřeba. Snažíme se být k dispozici, když někde vznikne kolize, abychom hned rozhodli a nenechávali řešení na tvořivosti dělníků. Přeci jen neznají projekt a jeho souvislosti tak dobře. Taky je každou chvíli potřeba něco vydat ze skladu, nebo něco sehnat, zajistit… Ze všech nás lije pot. Pauzy využíváme k doplnění tekutin, eventuelně osvěžení pod sprchou. Zdá se mi ale, že ani ta studená voda není v těchto dnech dost studená. Taky rozkresluji do detailů vše, co se nestihne za našeho pobytu udělat, aby byl k dispozici nějaký manuál, až odjedeme, podle kterého se bude postupovat.
Všichni vědí, že se blíží konec našeho pobytu a tak v tyto dny čelíme množícím se žádostem o pomoc. Ze všech stran – od sirotků, od chudáků, kteří krouží kolem misie, od lidí, kteří jsou zaměstnáni na misii až po dělníky na stavbě. Není jednoduché se v tom vyznat. Nejde z jejich strany vždy jenom o to, vyžebrat něco od bělochů, jak by se ve zkratce mohlo zdát. Číhají, a když jsme někde sami, vyrukují se svou žádostí nebo nám napíšou dopis. V něm popisují svou svízelnou situaci. Přitom cítíme, že pro některé z nich tento krok není jednoduchý, že musí udělat něco, co možná vnímají jako vlastní ponížení.
Jak to uchopit, aby se člověk nedotkl jejich hrdosti? Aby jim sdělil, že si vážíme jejich důvěry, že chápeme jejich situaci, ale přesto jim vysvětlit, v čem naše pomoc v jejich zemi spočívá. Lída to umí úžasně, i když je vidět, že jí ta empatie stojí hodně energie. Často ale, když končí rozhovor s někým, kdo přišel o něco žádat, se přátelsky rozchází a ten člověk děkuje za vše, co děláme pro jeho zemi, i přesto že jsme nesplnili jeho žádost.
Před několika dny se u nás na misii zastavili misionáři z města Gofo. Leží na východ od Bossangoa a hraničí s oblastí ovládané rebely. Mluvili o tom, že je na cestě do Bozoum zastavili rebelové a chtěli od nich auto. Jak se jim podařilo tuto situaci zvládnout, když kolem nich stáli chlapi, každý s nabitým kalašnikovem, jsme přesně nerozuměli, mluvili většinou italsky a hodně rychle. Připomnělo nám to ale znovu skutečnost, že jsme v zemi, kde situace není stabilizovaná.
Dnes Lída pročítala zahraniční servery a překládala mi aktuální zprávy. Mohlo by se zdát, že tady stavíme ubytovnu pro studenty jaksi v závětří, mimo napjatou politickou atmosféru. Ano, trochu to tak je. Ve Středoafrické republice, která je rozlohou větší než Francie, žije jenom asi 4,5 miliónu lidí, v zemi je nefungující infrastruktura, informace se šíří obtížně. Přesto však dostáváme kusé zprávy o situaci. V těchto dnech se zase více aktivovala činnost rebelů, jejich předák jedná v hlavním městě. Rebelové ze seskupení Seléka nejsou spokojeni s vývojem po lednových dohodách. Sice nepostupují dál, ale oblasti, které obsadili, neopouští. Tam plení, devastují, dochází k násilnostem na obyvatelích, kteří nestačili uprchnout. V rebely obsazeném městě Bambari zůstal biskup tamější diecéze. Neustále prý rebelové od něj žádají peníze a jídlo. Situace je v této oblasti kritická. Biskupové z ostatních diecézí napsali výzvu všem humanitárním organizacím a světovým společenstvím, všem, včetně rebelů. (Agenturní titulek této výzvy zní „Zoufalé volání biskupů ke všem, včetně rebelů“). Oblast obsazená rebely je od nás (od Bozoum) vzdálená kolem čtyř set kilometrů. Tady každodenní život probíhá normálně, jinak to ani není možné. Cítíme ale, že tento stav je velice křehký, že se může velmi rychle změnit. Většina z obyvatel Bozoum si dobře pamatuje podobnou situaci před deseti lety, která krutě zasáhla jejich město.
Za pár dnů odjíždíme. Už se těšíme domů, ale tentokrát máme jiné pocity, než při minulých odjezdech. Cítíme s těmi, kteří tady zůstávají se svým strachem z dnů budoucích. Chceme doufat a věřit v nalezení cesty pro tuto těžko zkoušenou zemi, zemi, kde žijí Raya, Antoinne, René, Bonaventure, Evelin, Gieorgget a další, se kterými jsme se tady setkali a spřátelili. Zemi, kde takřka celý život pracují a pomáhají lidé jako Aurélio, Sira, Renata, Chantal a mnozí další, se kterými jsme měli tu čest jít chvilku po stejné cestě.