Po přenocování na misii v Bangui jsme vyrazili na cestu do Bozoum. S námi přiletěli ještě dva mladí sympatičtí Italové Michela a Frederico. Oba studují, teď mají prázdniny, přijeli do Afriky jako dobrovolníci na dva měsíce. Auto řídí otec Norberto – karmelitánský misionář s asi třiceticentimetrovým plnovousem. O něm jsme slyšeli, že 450 km dlouhou cestu z Bangui do Bozoum dokáže urazit v rekordním čase…
Počasí – na to, že je období dešťů – je optimální, svítí slunce, je asi 27°C, trochu dusno, ale auto má klimatizaci, tak je to v úplné pohodě. Vyjeli jsme z Bangui po jediné asfaltové silnici. Otec Norberto dostál své pověsti. Rozjel se ve velkém stylu, často troubil, aby všechny upozornil na blížící se hurikán. Zdálo se, že vesničané už ho znají a vybíhali ze svých chýší, aby nám zamávali, nebo si možná mysleli, že rallye Paříž – Dakar se přesunulo zpět na africký kontinent… To jsme ještě netušili, že to nejlepší přijde, až když skončí asfalt. Po hodině jízdy jsme zastavili, protože se nám uvolnila plachta nad zavazadlovým prostorem, tak jsme ji museli upevnit. Po asi 150km skončila cesta se souvislým asfaltem a vystřídala ji cesta s nesouvislým asfaltem. To vypadá tak, že z dálky se zdá, že je všude asfalt a když přijedete blíž, tak zjistíte, že ne. Že následuje úsek, kde jsou díry od půlmetrových až po šestimetrové. Hloubka těchto pastí je od 30cm do 60cm. To vše se dá projet v pohodě a bezpečně, pokud ovšem neuháníte rychlostí přesahující 100km/hod. To pak je v kabině tanec. Ocenili jsme skvělé samonavíjecí bezpečnostní pásy, které se co chvíli zasekávaly a chránily nás, abychom se nepraštili o střechu. Občas jsme si museli držet i čelisti, abychom nepřišli o zuby. Všichni jsme byli ve střehu a pozorně jsme sledovali cestu. Ne, abychom otci Norbertovi hlásili, jaká zatáčka přijde za obzorem – na to nebyl čas, ale abychom mohli včas reagovat na to, co bude následovat. Tu zapřít nohy do podlahy, tu se nadzvednout na sedadle, tu se přimknout víc doleva, když začínala levotočivá zatáčka… Občas nás vyděsil, když okamžitou situaci vyhodnotil tak, že je lepší než v díře utrhnout kolo, vzít to radši podél houští vedle silnice – abychom neztráceli rychlost brzděním… To jsme se současně nadlehčovali, vzpírali o podlahu i nakláněli na stranu… Toyoty jsou skvělá auta… Po dvou zastávkách, kdy jsme si uvolňovali svaly, jsme se blížili do Bozoum.
Tady už jsme se na cestu tolik neměli čas soustředit, protože ožívaly vzpomínky na vše, co jsme tady před čtyřmi měsíci opouštěli. Bozoum jsme projížděli pomalu, odbočili jsme na cestu k misii a už jsme mezi mangovníky zahlédli obrysy školy – úžasné. Když jsme se blížili, dělníci zahlédli misijní auto a začali sborově jásat. Bylo to úžasně dojemné… Norberto projel pomalu, ale nezastavil, jak vyšlo později najevo, byl domluvený s otcem Aureliem – šéfem misie, že první prohlídku stavby absolvujeme s ním. Otec Aurelio asi slyšel ten povyk a vyšel před misii, aby nás přivítal. Vystoupili jsme všichni z auta, abychom se objali – bylo to setkání starých přátel. S gestem, že na vybalování budeme mít dost času pak, nás odvedl na stavbu. Všichni dělníci nám přicházeli vstříc, zdravili nás, objímali – nemuselo se nic říkat, jenom jsem opakoval jejich jména, jak jsem si je pamatoval…(skoro všechny) Procházeli jsme stavbu – obě budovy jsou dokončeny, u druhé budovy se dokončuje podlaha verandy, malují se třídy, zbývá dokončit spojovací koridor, kanály pro odtok vody, osadit okenice, dveře… Je udělána spousta práce. Po prohlídce jim Lída řekla, že je úžasné, co všechno udělali za ty čtyři měsíce – byli tím moc potěšeni. S napětím očekávali, jaká bude naše první reakce – myslím, že všichni – i otec Aurelio.
Obstáli na výbornou a my se těšíme, že se k nim od zítřka přidáme…