Reklama
 
Blog | SIRIRI

Neděle ve středoafrické buši

Anne sedí schoulená na korbě terénního auta, které řídí misionář otec Norberto. Odvážnější Richard se posadil na dřevěnou bednu a skrze okénko jde z předního sedadla zahlédnout jeho barevnou košili. Další spolucestující se poskládali pod jeho nohy. Auto letí po prašné silnici lemované zelení savany v období dešťů. Blíží-li se zatáčka otec Norbert zatroubí na klakson, aby upozornil motocyklisty i pěší, že se na nimi za malou chvíli hodlá vyřítit. Ohleduplně zpomaluje při přejezdu děr, o které není v některých částech cesty nouze. A zastavuje v každé vesnici, kde se posádka korby částečně obměňuje. Vesničané, kteří sedí před svými hliněnými domky, vzájemně se češou, vaří nebo si povídají, občas zamávají a pošlou za ujíždějícím autem pozdrav „bara ala“.

Po půl hodině cesty se před námi vynoří zeleno-šedá hora s příkrými kamennými stěnami. „Dá se na ni vylézt, ale jen v období sucha,“ vysvětluje mi Anne poté, co zaparkujeme na jejím úpatí ve vesnici Bangue. Anne je budoucí vesnickou učitelkou. Má za sebou týdenní školení Škola hrou od SIRIRI, během kterého středoafrické město Bozoum přivítalo téměř 250 nových i zkušených učitelů. Asi dvacet z nich, včetně Anne a Richarda, ve městě ještě zůstalo, aby se zúčastnilo dvoutýdenní formace pro nové učitele vesnických škol pod patronátem otce Norberta. Jeho auto je taky téměř jedinou možností, jak se o víkendu alespoň na pár hodin podívat domů.

02

Pro Anne je Bangue domovem teprve posledních 17 let. Narodila se v Kamerunu středoafrickým rodičům, v roce 1986 si tam vzala svého manžela a narodilo se jim tam jejich pět dětí – čtyři synové a jedna dcera. V roce 2000 se všichni odstěhovali do Středoafrické republiky a zakotvili v bydlišti otcovy rodiny. Po pěti letech života v Bangue rodina pochovala svého nejstaršího syna Ambroise. Ostatní děti odchodily základní školu ve dva kilometry vzdálené vesnici Bokopele a tři nejmladší – dvacetišestiletý Jacob, dvaadvacetiletá Mariet a dvacetiletý Felix, pokračují ve studiu na státní střední škole v Bozoum.

Jen co vystoupíme z auta, Anne jim a dalším vesničanům ukazuje materiály ze školení a vysvětluje základní pilíř programu Škola hrou – pět pedagogických principů. Jak sama říká nejsou jenom pro základní školu, ale klidně i pro výuku na střední. Jacob, kterého čeká už jen poslední ročník, mámu vítá s malinkou dcerou Germaine na rukou. Za pár let snad Annina vnučka zažije výuku podle pěti principů v praxi. Zatím, oblečená v bílo-modrém svetříku a pletené čepičce ve stejných barvách, putuje z náruče do náruče snad všech dospělých i starších dětí z vesnice.

01

A podobně jsou na tom i další místní miminka a batolata. Je pro mne absolutně nemožné postřehnout, ke kterým rodičům děti patří. Zato pozoruji s jakou láskyplnou péči se všichni o ta malá stvoření starají. Jedno z dětí sedí na starém kolu od auta, které vesnici slouží jako zvon, a snad třicetiletý muž na něj dělá obličeje, takže se batole směje na celé kolo. Jiný asi dvacetiletý klučina houpe malou holčičku na kolenou a přitom vyťukává pravidelný rytmus do podlouhlého bubnu, který leží pod přístřeškem ve středu vesnice hned vedle doutnajícího kmene.

Kousek od nich dřepí Anne a jeden z místních mladíků nad hromádkou zpěvníků a vybírají písničky ke mši. Prosmekne se okolo nich žena v barevných šatech, od doutnajícího kmene si odpalí svazek třísek a vrátí se k přípravě k oběda na terásku svého domu. Okolo proběhne jedno z dětí, které si hraje s pneumatikou od motorky, další si udělaly prolézačku z auta otce Norberta. Ten mezitím zpovídá v místním kostelíku z hliněných cihel se slaměnou střechou.

03

 

Když skončí, vyjde na náves a klíčem rozezní místní zvon. Do zšeřelého kostela se začnou scházet lidé z celé vesnice. Posedají si na jednoduché lavičky vyrobené z očištěných větví zasazených do dřevěných vidliček zabodnutých v zemi. Vepředu jsou nižší lavičky pro děti, které tvoří asi polovinu osazenstva. Mně je nabídnuto křeslo kousek od oltáře. Když naznačím, že mi bude stačit jedna z laviček, dvě z dětí toho využijí a posadí se vedle mne. Místní sbor si stoupne ke dvěma bubnům v zadní části kostela a spustí úvodní píseň. Až na jiný jazyk a kojící maminky se mše nijak zvláště neliší od mší, které můžete pozorovat v českých katolických kostelech. Na závěr nechybí ani ohlášky, tentokrát také o tom, kdy začíná škola a jak do ní děti zapsat.

Po mši si všichni ještě před kostelem povídají. Odněkud se vynoří klučina s tričkem plným guáv – malého žlutého kulatého ovoce se sladkou růžovou dužinou. Zatímco pozoruji, jak se na ovoce sbíhají téměř všechny děti z vesnice, přijde za mnou Anne a ptá se, jestli jím houby. Jakmile ji ujistím, že jím téměř vše, vede mne do jednoho z domků, ve kterém už sedí otec Norberto a Richard nad mísou husté kukuřičné kaše a hrncem s chutnou houbovou omáčkou. Umyjeme si ruce a třemi prsty nabíráme kaši, formujeme z ní kuličky a namáčíme je v omáčce.

Po obědě ještě otec Norberto prohodí pár slov s dětmi, které se připravují na křest a nedělní misionářský výjezd do buše je u konce. Anne a Richard si najdou své místo na korbě, která i při zpáteční cestě slouží jako prostředek hromadné dopravy. A já ze sedadla spolujezdce pozoruji budovy vesnických škol, které už za pár dní učitelé vyzdobí živou abecedou, kterou dostali od SIRIRI během školení. Anne bude jednou z nich.

Reklama