Pohřební průvod

Je 29.3., státní svátek. Všude kolem je příjemný klid a ticho. Hliněná silnice, po které denně projde kolem nás do škol asi 300 dětí, je dneska prázdná, tichá. Nikdo není ani na stavbě. Šli jsme tam v klidu něco zaměřit. Jen denní hlídač Kevin tam postával kolem nás. Do téhle idylky najdenou z dálky křik, pláč. Blížilo se to. Bylo to hrozně tísnivé. Za chvíli šli kolem nás. Vepředu mladá žena, něco měla v náručí, přes to vlající látku. Tady se nosí malé děti výhradně přivázené v pruhu látky na zádech, ženy tu potřebují mít stále volné ruce, nosí na hlavách všechno. To, co nesla ta žena, ale připomínalo dítě v náručí. Jen ten vlající kus látky kolem ní mátl… Za ní šly dvě ženy. Jedna strašně naléhavě plakala, kvílela, naříkala, křičela… Mlčky ji vedla za ruku jiná žena, s miminkem na zádech. Procházely kolem nás, stáli jsme a mlčeli. Doufala jsem, že to není tak, jak tuším. Pak jsem se přece jen zeptala Kevina, co se stalo. „Mrtvé dítě. Tohle je cesta, která vede z nemocnice. Jdou odtamtud. Nese to dítě domů.“ Strašně smutné je vědět, jak strašně zbytečně se tu umírá… Jak bylo to ticho, byly je ještě dlouho slyšet. Nebylo to hysterické, bylo to naléhavě kvílivé, smutné, v tom tichu kolem jakoby volání celého do světa. Vlastně pohřební průvod…
Nemám k tomu co dál napsat, znělo to ve mně – vlastně zní, ještě pořád…