I.
Pokoj a radost, které se rozhostily v mém nitru, jsou až neuvěřitelné. Je sice pravda, že obřady velikonoční vigilie proběhly v klidu, bez jakýchkoli incidentů, a že ani poté nás nic neruší v naší oslavě Kristova vzkříšení, která pokračuje v refektáři. Na stranu druhou jsme si stále vědomi, že situace země i našeho města není zdaleka stabilizovaná a že tedy každou chvíli může dojít k dalším násilnostem, loupení, rabování…
A skutečně: následujícího dne se dozvídáme, že ještě během soboty přijeli rebelové znovu ke kapucínům v Saint Laurent a že to tentokrát bylo mnohem dramatičtější, byť se to nakonec obešlo bez vážnějších následků. Jeden z otců zareagoval totiž na jejich příjezd poněkud podrážděně, a to neměl dělat! Chybělo jen málo k tomu, aby všichni členové komunity byli svázáni (a možná vystaveni i fyzickému násilí) a aby rebelové vyrabovali celý konvent. Avšak návrat jednoho z jejich otců, který předtím spolu s naším delegátem, otcem Marcellem, a představeným betharramitů podnikli nebezpečnou (a přece tak potřebnou!) návštěvu místního šéfa Séléky – to aby si mu stěžovali na incidenty minulých dní a aby jej požádali o intervenci ve věci odcizených aut, včetně toho našeho – zabránil nejhoršímu. Nakonec se podráždění rebelové upokojili a odjeli se směšným obnosem. Hrůza z nich nicméně jistě zůstala.
Doslýcháme se o dalších podobných incidentech na jiných místech: nic, žádný negativní ohlas v mém nitru, žádný strach, žádné sevření žaludku. Jen hluboký pokoj a překypující radost! Z letošní vigilie, tak skromné a atypicky střídmé (netrvala ani celé dvě hodiny!), si odnáším to, co bychom si nejspíš měli odnést pokaždé, ale málokdy jsme tomu daru dostatečně otevřeni: všechno hrozící příkoří, veškeré utrpení a obavy, to všechno ztrácí svůj hrozivý ráz tváří v tvář vědomí, že to podstatné se v lidských dějinách již událo a nic dalšího to nemůže zmařit, a to nejen na úrovni dějin lidstva, nýbrž i v naší konkrétní existenci! I kdybych měl v příštích dnech trpět, ba i umřít násilnou smrtí, nic to nezmění na skutečnosti, že má definitivní budoucnost je v rukou milujícího Otce. To proto, že za mne Ježíš nejen trpěl a zemřel, ale i vstal z mrtvých. Proč dosud nikdy toto základní poselství neproniklo tak opravdově a do hloubky mého života?
Možná proto, že mi chyběl onen tavící kelímek utrpení, ve kterém by se pročistilo to, co ze vzácného kovu jsem v sobě nejspíš vždycky nosil, co se však nedokázalo samo oprostit od spousty nečistot a neušlechtilých příměsí. Nyní, jak se zdá, se to – úplně? z většiny? jen tak trochu? – povedlo.
Přistihuji se dokonce, že jsem – sám za sebe – rád, že na tuto zkušenost takřka bezprostředního ohrožení došlo. Rozumějme si: i mně je nesmírně líto těch, kdo v poslední době, ba i v těchto dnech, trpěli a trpí; je mi líto této zbídačelé země, která se dalším z řady státních převratů uvrhá do ještě horších životních podmínek… A nikomu bych nic podobného prožít nepřál! A přece: kdyby mi někdo – i sám Pán – nyní zpětně nabídl, abych se účasti na této bolestné zkoušce Střední Afriky vyhnul, nepřijal bych to ani bych to za nic jiného nevyměnil. Jsem rád, že tu mohu být a že mohu alespoň trochu nést spolu s ostatními jejich strádání. Jako bych totiž někde ve svém vlastním nitru objevil poklad, který tam vždy byl, ale o kterém jsem nevěděl.
II.
Ovšem, jak říká Apoštol, ten „poklad nosíme ukrytý v hliněných nádobách“ (srov. 2Kor 4,7). Mohu se o tom hned vzápětí přesvědčit o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Při mytí nádobí po obědě pro nepatrnou věc „vybuchuji“ a zahrnu – a to v přítomnosti ostatních bratří – jednoho z afrických studentů přívalem hněvivých výtek. Když s tím konečně přestanu, vnímám, jak chudák celý rozechvělý myje ve spěchu nádobí, aby pak co nejrychleji zmizel z mé přítomnosti. Kdoví, jak dlouho se tím bude trápit!
Já jsem z toho, pochopitelně také celý nešťastný. Kvůli naprostému nesmyslu na něj tak křičet! Vybavují se mi slova východního otce Evagria, která jsem četl jen před několika málo dny: „Je lepší laskavý laik než hněvivý a vznětlivých mnich.“ Chvatně odcházím do našeho kostela, poklekám a jako Šimon Petr po zapření Pána propukám v pláč…
Napadá mě sice, že své při mé „explozi“ mohlo sehrát i napětí posledních dní, které se jistě někde uvnitř střádalo; ale copak má smysl hledat nějaké „polehčující okolnosti“ pro vlastní selhání? Mnohem smysluplnější bude udělat vše pro to, aby se způsobená rána zahojila! Prosím tedy o odpuštění Pána a umiňuji si, že spolubratrovi se při nejbližší příležitosti, nejlépe před celou komunitou, omluvím. Student mě však předbíhá a záhy přichází za mnou do mé cely, aby mě „požádal o odpuštění“ toho, co se stalo „rozbuškou“ mého hněvu. Slyším, jak se mu hlas chvěje… Snažím se tedy vše uvést na pravou míru: nejprve se mu omlouvám a pak jej ujišťuji o tom, že pochybení je na mé straně, ne u něj. Odchází, věřím, s mnohem lehčím srdcem, ale je mi jasné, že rána bude ještě nějakou dobu bolet.
Po dohodě s převorem se spolubratrovi na závěr večeře omlouvám před ostatními a omlouvám se také jim za špatný příklad nekřesťanského chování, které jsem jim svým výbuchem dal. Jde mi to nějak ztuha – jak daleko mám ještě ke skutečné pokoře! – ale jsem rád i za toto drobné a jistě nedokonalé gesto. Někdo by se mohl ptát, co to má společného s naším prožíváním státního převratu v kontextu Kristova velikonočního tajemství. Myslím, že víc než dost, a to ne snad na doložení skutečných nebo domnělých napětí, která v sobě v tyto dny máme.
Prostě mi přijde podstatné, abychom si i my sami, ale i všichni ti, kdo sledují náš příběh, byli vědomi toho, že navzdory všem Božím obdarováním, navzdory všemu tomu velkému, co v nás zmrtvýchvstalý Kristus působí a k čemu nás očišťuje, nepřestáváme být věchýtkem slámy, která snadno vzplane, trávou, která na slunci usychá, ano, učedníky, kteří jsou sice možná plni horlivost a lásky k milovanému Učiteli, ale také neskutečně křehcí a slabí… A tak potřebujeme být spojeni s Pánem modlitbou: jak tou naší vlastní, tak přímluvnou modlitbou všech, kteří jsou ochotni nás velkodušně při našem putování doprovázet.
III.
O velikonočním pondělí, které je ve vlasti neodmyslitelně spjato s pomlázkou (byť v tomto roce poněkud sněhobíle chladnou) a různými povyraženími, jež s tím bývají spojeny, se dozvídáme zvěst, ze které nás zamrazí: jeden z našich otců se během včerejšího dne nevrátil z buše zpět na misijní stanici v Bozoumu. Co to znamená? Nepřihodilo se mu něco zlého? Nenarazil snad cestou na rebely? Mohli mu jednoduše zabavit auto a on se teď plahočí kdovíkde a kdovíjak, aby se dostal nazpátek, a nemůže přitom ani nikomu zavolat, poněvadž se nachází v oblastech, kde si o telefonním signálu může člověk nechat pouze zdát… Na horší varianty se snažíme nemyslet, a tak se jen vytrvale modlíme, aby se nám v pořádku vrátil.
Odpoledne nám jeho spolubratr volá znovu a trochu nás uklidňuje eventualitou, že se jednoduše mohl rozhodnout v buši zůstat déle, poněvadž během Velikonoc je tam pastorační práce, zejména při udílení svátostí, více než dost… Nakonec se ukáže, že tomu bylo skutečně tak: onen otec prostě zpovídal dlouho do odpoledne, takže se pak rozhodl zůstat, jelikož by se mu neoplatilo vracet se zpět a zítra vážit namáhavou cestu znovu. Bohu díky!
Říkám si, že to, co je jindy naprosto běžné a nad čím se nikdo nepozastavuje, se ve výjimečných podmínkách současné situace stává hned podnětem k poplachu. Raději však poplach, který se následně ukáže jako planý, než zanedbání něčeho, co by mohlo v kritické situaci podržet, zachránit…
I toto je možná jen jiná varianta oněch hliněných nádob, do kterých Pán vložil svůj poklad. Samy o sobě jsou křehké a bezcenné, ale to, co nesou, je tak vzácné, že nějaké to otlučení nebo prasklina nepředstavují žádnou tragédii. A hlavně neodradí od toho, aby člověk chtěl být k dispozici a ten poklad ve svém nitru nést ostatním.