Je neděle 10 hodin večer, v 6.30 se vydáme směr Bangui a za pár dnů se nám Bozoum bude zdát velmi vzdálený. Zdá se to až zvláštní, jak rychle nám to tady uteklo. My bychom uvítali více času na objevování krás města Bozoum a na odpočinek, i učitelé, které jsme školili, by rádi absolvovali školení v délce dvou týdnů. Je to asi známka toho, že jsme skončili v pravý čas – a vzbudili u učitelů další motivaci a chuť pokračovat.
Ale nepředbíhejme. Dlužím vám ještě dojmy z posledních dnů školení, famózního závěru a taky asi hoříte nedočkavostí, jestli se nám podařilo nacvičit si taneček na bolavá záda v těch 240 lidech.
Všichni se hrnuli ze tříd, potřásali si pravicí, někteří si zpívali útržky písniček, které nás provázely celým školícím týdnem a prohlíželi si nové čítanky. Když jsem se tak zběžně vyptávala, co o nové čítance soudí, tak ji komentovat nechtěli, chtějí si nechat čas na prohlédnutí a popřemýšlení a pak že nám dají vědět. Z takových odpovědí čišela velká poctivost a tak jsem se dál nevyptávala.
Konečně nastal čas oficiální závěrečné ceremonie, slova se ujal Fabrice za SIRIRI, Rigobert za inspektory i starosta, zněla slova chvály, děkování a povzbuzení k další práci. Když mluvil Fabrice, zmínil, že nás po celém týdnu bolí záda, a to už bylo signálem pro Tonyho Bertranda, velmi nadaného učitele z Bangui, aby se ujal slova, a přezpíval nám píseň « Bolí mě záda », kterou celý sál zpíval a tančil s ním. Plynule pak přešel k další písni a nechal naše školitele zatančit, a pak přišla na řadu píseň na téma loučení se dobrých přátel. Atmosféra to byla krásná, energie taky a z toho sborového zpěvu tak 200 lidí šel skoro až mráz po zádech. Myslím, že tento silný moment jsme si všichni vychutnali a budeme si ho pamatovat ještě dlouho.
Děkujeme, že jste byli s námi, děkujeme za podporu tomuto skvělému projektu a těšíme se příště.