Do Bangui jsme přiletěli v úterý podvečer. Horko, letadla Červeného kříže, UN a jiných velkých a známých institucí, uniformy. Šedé s fialovým baretem patří celníkům, zelené maskáčové vojákům, klasicky modré policii. Na místě je i policie francouzská. Nevyznáme se v tom ještě. Nicméně tyto uniformy pro nás ještě budou důležité, budeme se s nimi totiž přít o naše zavazadla. Jsme konečně tu – ve Středoafrické republice (SAR).
Po šesti hodinové cestě autem konečně v Bozoum.
V tom všem shonu se obdivuji klidným jeptiškám, kterým je hodně přes 60. Z pásu tahají svá zavazadla a na dálku se domlouvají rukama. Mají to pod kontrolou, jsou sehrané. V té vřavě to působí až úsměvně. Otvorem, kterým k nám po pásu jedou naše zavazadla sledujeme západ slunce. Je 6 hodin večer a obloha je rudá. Víme, že do půl hodiny bude tma. Stojíme v hloučku, sem tam nám někdo přejede přes nohy kufrem nebo uhýbáme policii a dalším. Projíždí kolem nás obří televize a tlačí se kolem nás dámy na vysokých podpatcích. Tři letištní zřízenci se dohadují s Lídou a Vojtou o našich zavazadlech. Máme všechna!
Teď ještě zkontrolovat, že se jedná o naše zavazadla a projít celní kontrolou. To vše se odehrává ve stejném vestibulu – jen v jeho přední a neosvětlené části. Zajímavé – teď, když je potřeba kontrolovat čísla na kufrech a útržcích našich palubních lístků by se světlo hodilo. Jak komu: zatímco my se lopotíme s baterkami a telefony, toto příšeří dává netušené možnosti těm v uniformách najít v zavazadlech něco zajímavého. Ne tak u nás. Krabice od banánů plná písmenek a živé abecedy budí podezření, ale i zájem. V mžiku jsou rozřezané a celníci se v nich prohrabují. Hledají. Nakonec se spokojí s pytlíky, v nichž jsou úhledně složená vystřižená písmenka abecedy, jedné z pomůcek, které vezeme Středoafrickým učitelům v rámci projektu Škola hrou. Celníci se tváří, jako by něco podobného viděli poprvé v životě a možná je to pravda. Vezeme s sebou deset kil něčeho, nad čím bychom v České republice ani nemrkli. Ale tady jsme v Bangui, víme, že budeme pracovat s minimálně 150 učiteli, vše je spočítané a vše tady nabývá na důležitosti – i písmenka vytisknutá na čtverečcích z papíru. Naše koordinátorka projektu a zakladatelka SIRIRI Lída je bere celnici rázně z rukou, písmenka nedáme! Vám budou k ničemu, dětem ve školách pomohou naučit se číst, což je v zemi s 60 procentní negramotností pádný argument.
Vycházíme před letiště a potřásáme si rukou s otcem Aureliem, představeným Misie bosých karmelitánů v Bozoum. Jsme tady! Kolem nás je stále hlouček letištních pomocníků, tma a zmatek. Lidé kolem na nás něco křičí, chtějí peníze. Malí kluci opodál ale volají: Mundžu, mundžu! S nadšením je zdravím: Bonžůůr! a říkám si, jak jsou Středoafričané přátelští.
Až se zpožděním mi dochází, že mundžu znamená běloch a že mě nezdraví, ale pokřikují na mě. Na svou obhajobu však musím zmínit, že slovo mundžu vzniklo zkomoleninou francouzského pozdravu Bonjour v době francouzské nadvlády tady. A práce of Francouzů se toto pojmenování přeneslo na všechny bělochy.
Na příštích 14 dnů jsme se stali mundži a na volání Mundžu, mundžu už neodpovídáme bonžůr. Už jsme se poučili!
Den 2: Návštěva nemocnice v Bossemptelé
Po cestě jsme potkali auto s učiteli z města Baoro, kteří mířili na naše školení.
Přejezd z Bangui do zhruba 400 km vzdáleného Bozoumu trvá šest hodin. Vyjíždíme v 5:10 ráno, abychom se vyhnuli horku a hlavně dešťům, které by z uhnětené cesty udělal bláto. Červená hlína se vine zeleným lesem a krajinou jako jeden velký červený had a my se nemůžeme vynadívat. Okukujeme místní vesnice, neustále se Aurelia na něco ptáme. Poprvé v životě vidíme banánovníky, mangovníky i pole manioku. Pokud neprojíždíme závorami, tak máváme z auta a místní nám odpovídají širokým úsměvem a zběsilým máváním. Říkáme si, že tak nás snad nebude vítat ani naše rodina po návratu (a to nechci nikomu křivdit!) – takové nadšení jsme už dlouho neviděli ! Aurelio nás upozorňuje na školy ve vesnicích, kterými projíždíme a po cestě už se seznamujeme s prvními učiteli, kteří jsou usazení na korbě auta a předjíždějí nás. Máváme.
Cestou se zastavujeme ve městě Bossemptelé, kde SIRIRI podporuje provoz nemocnice. Za podpory Ministerstva zahraničních věcí v rámci projektu Santé (Zdraví) se podílí na platu zdravotních pracovníků. Vydáváme se na prohlídku areálem: už při vchodu nás překvapují ženy peroucí prádlo a děti batolící se na zemi na barevných látkách. „To jsou nemocní?,“ zajímáme se. Ne, jedná se o příbuzné nemocných, kteří jim zajišťují pro své blízké stravu a úklid. Když je někdo v nemocnici, na delší dobu, rodina ho následuje a stará se o něj.
Procházíme chodbami a narážíme na hloučky pacientů: zdravíme se s nimi. Na pozdrav Bara! (Dobrý den), odpovídají poděkováním. Čekají na prohlídku nebo na léky, které si mohou za symbolickou cenu koupit. Pokud by léky byly zdarma, nebyly by brány vážně.
Procházíme jednotlivé místnosti: ošetřovnu pro ženy, ošetřovnu pro muže, operační sál, sklad s léky, porodní sál a poporodní péči. V ní nacházíme novorozeného dvoudenního kloučka, jeho maminku a její příbuzné. Porodila před dvěma dny, doma už má dva kluky. Gratulujeme jí. Porodit kluky je tady stále velká výhoda a důvod k oslavě. Večer tam rodila jiná žena, ta už ale odešla z nemocnice hned ráno.
Tato nemocnice je spádovou oblastí celého regionu s 23 053 obyvateli (údaj za rok 2015). Jeden z pomocných mediků nám ukazuje vzácné statistiky: za rok 2015 se narodilo 807 dětí, z nichž přežilo 700. Dětí do 5 let je v regionu skoro 4000 a od věku 5 až 14 let skoro 10 000. Žen v produktivním věku, od 13let do 45let, je téměř 25%. Tato čísla si poznamenáváme, to se nám jen tak nepoštěstí se k nim dostat.
Zatím jsme se nedostali do místních, státních nemocnic, abychom měli srovnání. Ale v této nemocnici je voda a elektřina, což ve státních nemocnicích není. Je tu čisto, dostatek léků a kvalifikovaný personál. Nemocnice se bude ještě dále rozšiřovat: postaví se další dva operační sály.
Zdravíme pacienty, přejeme personálu mnoho úspěchů a vydáváme se na další cestu.
V poledne budeme v Bozoum a půjdeme si připravit třídy a materiál na zítřejší začátek školení.
Den 3: Konečně školíme!
Setkání s učiteli a uvedení programu Škola hrou v SAR.
Čtvrtek 15. září, den D. Dnes staneme poprvé tváří v tvář 37 učitelům v každé třídě. Je jich více než se předpokládalo, všichni horečně přemýšlíme, jak pozměnit aktivity, které jsme si připravili. Dopoledne se setkáváme s těmi, kteří nám budou asistovat – učitelé ze školy Bakanja tady v Bozoum, kteří už si školením prošli loni a celý rok při výuce svých žáků využívali metody, které se teď chystáme předat jejich kolegům.
Já, moje kolegyně Helena a dva z našich 37 středoafrických učitelů.
Začínáme v 15 hodin v největším sále misie. Plastové židle se jmenovkami, stůl s vlajkami a s logy našich sponzorů. Učitelé a učitelky přišli nastrojení, byla to velká událost. Slova se chopil Aurelio, který popisoval loňské obavy učitelů a rodičů žáků. Učit se v místním jazyce sango je nepřesvědčilo, francouzština je vnímána přece jenom jako perspektivnější jazyk. Ti samí rodiče, kteří vloni před projektem Škola hrou ve Středoafrické republice chtěli odhlásit děti ze školy, pak přišli Aureliovi poděkovat, protože po roce tyto děti četly. Metody Školy hrou se osvědčily. Další proslovy byly velmi plamenné – celý projekt byl přirovnán k Noemově arše, která přináší do Středoafrické republiky pedagogické novinky a určitě do pěti let změní tvář celé země i její budoucnost. Tato plamennost a nadšení zřejmě patří do místního koloritu, učitelé souhlasně mručeli a tleskali, sál byl pln nadšení. Učitelé byli rádi, že se účastní projektu, do kterého investovala nemalé prostředky Francouzská ambasáda v Bangui a že se jedná o první takto podpořený projekt daleko od Bangui. Skromnost šla v této chvíli stranou.
Rozešli jsme se do tříd a začali jsme s představováním. Měli jsme před sebou 30 učitelů z různých škol, ze státních i soukromých při misii, z vesnic i měst a dokonce se do některých skupin podařilo zakomponovat studenty pedagogiky, kteří teprve učit začnou. Do každé skupiny pak připadli bývalí účastnící minulého kurzu jako naše spojky a trošku nečekaně i školní inspektoři. Po krátkém představovacím kolečku jsme si uvědomili, že máme před sebou lidi, kteří mají ve třídě klidně i 100 dětí a učí v podmínkách, které si jen těžko dokážeme představit.
Cítíme, že jsme postaveni před výzvu, jak uchopit pedagogické principy a všechny aktivity s nimi spojené tak, aby učitelé viděli hned užitek a také ji uměli používat ve svých třídách. Další výzvou jsou inspektoři, kteří když se jim tato práce zalíbí, tak mohou věci výrazně pomoci a rozšířit tyto metody dál. Zítra začínáme s předáváním prvních pedagogických metod. Držte nám palce!
Jana Závodníková
—
Jana Závodníková je jednou z deseti dobrovolníků, kteří v pondělí 12. 9. odjeli na dva týdny do Středoafrické republiky v rámci vzdělávacího programu české organizace SIRIRI Škola hrou ve Středoafrické republice. Jana žije ve Francii a pracuje jako projektová manažerka v agentuře STEM. Sledujte další zprávy z Afriky zde na blogu, na Facebooku SIRIRI nebo na www.siriri.org.