Je neuvěřitelné, jak rychle se tu šíří zprávy. Když jsme přijížděli do Bozoum, naše auto zahlédl jeden z dělníků, který s námi pracoval na stavbě školy před dvěma lety. Za hodinu poté na nás už čekali před misii další dělníci. Pamatovali jsme si jejich jména – Raya, Bonaventure, Antoinne, Armand, Guy, Emmanuel, Fidel, což je moc potěšilo. Výskali radostí, prohlíželi si nás ze všech stran, mě poplácávali po ramenou, kroutili hlavami a pořád opakovali: „Karol, Karol“, jakoby nemohli uvěřit, že jsme se tady znovu objevili. Jejich pozornost patřila samozřejmě nám oběma, ale vůči ženě jsou více rezervovaní a neodvažují se kromě podání ruky k žádným důvěrnostem. Tihle hoši nám přirostli k srdci. Někteří z nich měli stejné oblečení jako před dvěma lety, což nám usnadňovalo jejich identifikaci.
Po odpolední siestě, když jsem se natáhl k odpočinku, (Lída byla na misii u internetu a vysílala zprávy o našem šťastném příjezdu) zaklepal na dveře našeho pokoje hlídač se vzkazem, že máme návštěvu. Před domem stáli René a Anatol – dva další dělníci – přišli nás přivítat. A během dne se takto s námi setkalo postupně snad všech třicet dělníků, se kterými jsme pracovali.
V pondělí jsme začali se stavbou. Ráno v sedm bylo před misii přes třicet dělníků a čekali, zda budou moct s námi pracovat. Raya – který dělal na stavbě školy mistra, povýšil na stavbyvedoucího. Převzal řadu činností, které jsem předtím dělal já, vybírá lidi, rozděluje práci, zapisuje odpracované hodiny, vydává materiál a nářadí. Šikovný chlapík.
První den jsme s Lídou vytyčovali stavbu. Lída oprášila své technické vzdělání ze střední školy a dělá velmi zdatnou asistentku, figurantku, ale také tlumočnici. Tady je stavění úžasné. Je k dispozici pozemek, není tady žádný schvalovací proces jako v Evropě, žádné instituce, které si kladou podmínky, nebo alespoň o nich nevím. Je tady akorát souhlas, snad katastrálního úřadu, že můžeme na tomto pozemku stavět. Jinak volnost, žádní úředníci, žádná přebujelá administrativa.
Areál ubytovny se skládá ze dvou hlavních budov – ubytovny pro kluky a ubytovny pro dívky, zastřešeného prostranství, které navazuje na obě ubytovací budovy a pak solitérní stavby kuchyně, záchodů se sprchami a dům pro vychovatele s rodinou. Tento komplex budov bylo potřeba umístit na pozemek tak, abychom káceli co možná nejmíň stromů, abychom moc nekopali a ani moc nenaváželi.
Tak jsme půl dne chodili mezi nádhernými mangovníky s pásmem a nivelačním přístrojem a zkoušeli, hledali. Nakonec se podařilo, že to odnesl jenom jeden strom. Než jsme tohle udělali, tak dělníci zatím čistili staveniště, dělali příjezdovou rampu, aby mohl na staveniště přijet náklaďák a odpoledne začali výkopové práce. Sekery, motyky, krumpáče, lopaty a mačety – jediné nástroje a mnoho odhodlaných rukou. Neexistují tady ani žádná bezpečnostní opatření. Dělníci přijdou ráno na stavbu v trenýrkách a tričku a ve „vietnamkách“. Bezpečnostní technik z Evropy by se tady zcela určitě osypal. Žádná pevná obuv, reflexní vesty, rukavice, helmy, nic. Jistě, někdy bych uvítal, aby měli alespoň pevnou obuv, ale kde ji vzít -tady to není zvykem. Přivezli jsme asi dvacet párů rukavic, aby si chránili ruce, až budou zdít, ale oni je nosí spíš pro parádu. Když pracují, tak je sundávají. Nejsou na ně zvyklí.
Dnes je šestý den, co běží stavba a máme základy pro hlavní budovy téměř hotové. A to museli ještě pokácet a odtáhnou ohromný mangovník, který nám překážel. To jsme trnuli, aby pod kmenem, který odhadem vážil kolem 1500 kg, někdo nenechal bosou nohu…
Když jsme po naší první misi dělali s Lídou na různých místech povídání o našich zkušenostech, tak se nás často ptali, zda Afričani nejsou líní. Nevím, odkud pramení tento názor, možná z některých dokumentárních filmů, kde kamera projíždí africkou vesnicí a tam sedí chlapi před chýšemi a nic nedělají. Tyto obrazy známe taky, ale kladu si otázku, co by asi měli dělat, když tu není prakticky žádná pracovní příležitost? Když objektivně nemají co dělat? U nás by možná dotyčný seděl s novinami před hospodou, takže by to vypadalo, že se zajímá o dění ve světě, ale tady nejsou noviny a ani ty hospody.
Ne, naše zkušenost je, že ti chlapi, se kterými děláme, jsou pracovití, udělají všechno, co jim řekneme a váží si toho, že pracují, že si vydělají nějaké peníze. Jistě, nejde to zevšeobecňovat. Taky jsme při stavbě školy pár lidí vyhodili, pro špatnou morálku. Většinou to bylo proto, že měli tendenci si něco ze stavby ukrást (z našeho pohledu žádné velké věci – pár hřebíků, do malé igelitky trochu cementu, ale zdejší optika je jiná). Taky si vybavuji situaci, že Raya poslal dva dělníky domů, protože se porvali. Druhý den zas směli přijít a byli moc rádi, že můžou pokračovat. To byly epizody ze začátku stavby. Jakmile proběhlo těchto pár incidentů a všichni viděli důsledky, pak až do konce stavby probíhalo vše bez problémů. Mnozí z těch dělníků, co nás první den vítali, nám pak řekli, že po skončení stavby školy neměli žádnou práci. Asi taky seděli před svými chaloupkami a nic nedělali. Ale líní nejsou, alespoň ti naši určitě ne. (3.2.2013)