To, co mě tady na té práci tolik baví, je neustálá improvizace, „vaření“ z toho, co právě je. Teď není výztuž, ráno se složitě objednávala. „Bude za deset dní“, řekl Aurélio. „Za deset dní, když jsme tady všeho všudy šest neděl?“ Potřebujeme ji do základových pasů, na věnce, podezdívky a na svislé i vodorovné ztužení stavby. Stabilita těch subtilních konstrukcí je na tomto prakticky „postavená“. „Oukej“. A teď spočítat, kolik nám zbývá z minulých zásob a rozvrhnout vše tak, aby se dalo pokračovat a aby všech třicet dělníků mělo co dělat těch deset dní, než výztuž dorazí.
Minulý týden jsme řešili problém s vodou. Voda se pumpuje ze studny ze stacionáře, jenže je tam zteřilé těsnění, které už mělo být před čtrnácti dny vyměněno, ale zatím „nedorazilo“. Takže voda jen tak „cmrndá“. Řešíme to tak, že na konci pracovního dne jeden, nebo dva dělníci čerpají vodu do rezervoáru na příští den. Jak dlouho u pumpy „tancují“ to nevím, ale ráno je nádrž plná a během dne se doplňuje, co to jde. Takže práce na tom naštěstí nevázne. To slovo „tancují“ se mi při pohledu na čerpání vody zdá nejvýstižnější. Pumpy jsou tady na šlapání. U pumpy je takový pedál na pístu a jak se na něj našlapuje v poměrně rychlém rytmu, což vypadá jako tanec.
Pak nám taky vypověděla několikrát míchačka a mám pocit, že to ještě „nebylo její poslední slovo“. Míchačka, jediná mechanizace, kterou tady máme, je motorová. Motor je nový, ale stále nějak „zlobí“. Naštěstí je na misii Josef, mechanik, který se stará o všechna auta. Je to šikula. Když míchačka zkolabuje, tak se začne míchat ručně a shání se Josef. Přijde, nebo přijede na motorce, chvíli se v tom povrtá a zase to jede – míchačka i Josef. Je legrační, jak dělníci automaticky, aniž by jim někdo něco říkal „přepínají“ z modu „míchat v míchačce“ na „míchat ručně“ a obráceně. Míchačka vydá „smrtelný zvuk“ těsně před kolapsem a už první dělník začíná házet na hromadu písek a prohazovat cementem.
Byli jsme se s Lídou podívat na stavbu administrativního centra, které se tady začíná realizovat z prostředků EU. Je to kousek od „naší“ stavby na kopci s krásným výhledem. Na první pohled je patrné, že je to o úplně jiném rozpočtu, než „naše“ stavba. Hlavním dodavatelem stavby je firma Kwa Kwe Kwa z hlavního města. Stavba se již rozjela, ale když jsme se tam byli podívat, byl tam podvakrát jenom hlídač.
Včera tady na misii přespával člověk z Pobřeží slonoviny, který zastupuje developerskou společnost, která operuje v těchto oblastech. Má na starosti i projekt administrativního centra. Říkali jsme mu, že jsme se tam byli podívat, ale že se tam nic neděje. On na to, že jsou všichni dělníci teď na školení – to už asi druhý týden. Takže na staveništi zahálí obrovská míchačka, seřazených mnoho koleček a nic se neděje, ačkoliv konstrukce skeletu už kouká ze země. Je to zvláštní, že pracovníci se školí až po zahájení stavby. No co, tohle nás naštěstí nemusí trápit.
Co nám ale nešlo moc do hlavy je otázka, zda město, které nemá na oplocení nemocnice, na rozvod vody a elektřiny v nemocnici, které nemá na to, aby ve státních školách zaplatilo učitele, a jeho obyvatelé žijí v podmínkách, které máme před očima, skutečně potřebuje nové administrativní centrum?
Tady ve městě je spousta objektů, které ničemu neslouží a postupně chátrají. Například je tady poblíž rozsáhlý areál bývalé fabriky z doby kolonizace na zpracování bavlny. Přestavbou by se z toho určitě dalo vytěžit mnohé, ale je pravda, že tak krásný výhled, jako z nového centra na kopci by tam úředníci neměli. A možná, že hlavním hlediskem pro investici EU byl právě krásný výhled – k nadějným zítřkům…