„Jak bydlí studenti college teď, když ještě nestojí areál ubytovny?“, zeptala se Lída Aurélia po obědě. „Pronajali jsme pro ně tady kousek od školy dva domky. V jednom bydlí dívky a ve druhém kluci. Jestli chcete, můžeme se tam podívat“.
Příležitost podívat se za zdi domků se nám jen tak nenaskytne. Zajímalo nás samozřejmě, v jakých podmínkách bydlí, ale také bylo velmi lákavé se s nimi setkat, bavit se s nimi, mluvit s nimi o projektu, který se tu pro ně v tuto dobu realizuje, slyšet jejich názory.
Domky jsou ve čtvrti kousek pod misií. Živý ruch kolem jednoho z domků naznačoval, že jsme očekáváni. Dívky dokončovaly úklid. Pak nás pozvaly na prohlídku domku. Je to stavbička z nepálené hlíny, která má cca 5 x 10 m, postavená na kamenné podezdívce. V domku bydlí osmnáct studentek ve věku od 12 do 16 let. Vstupuje se do předsíně, pak do úzké chodby a z ní jsou přístupné pokojíky – je jich celkem pět, o rozměrech 3 x 3m. Na podlaze z udusané hlíny mají rohože, v kupičkách jsou naskládané učebnice. V kufrech, které slouží místo skříní, mají uložené oblečení. Stěží si představujeme, že se sem naskládá 18 lidí. Na konci chodby je malý kamrlík – spíž, kde jsou uskladněné potraviny – pytle s rýží, fazolemi, s maniokem… prostě se vším, co jim sem rodiče při příjezdu přivezli a děti si z toho celé pololetí pak vaří.
Rodiče přivážejí své děti na začátku školního roku. Na Vánoce jedou děti domů a pak se zase vrací na druhé pololetí. Poměrně dost dětí je ze školy z města Ndym. Tuto školu spravují misináři a má velmi dobrou úroveň. Není divu, že hodně jejich absolventů pak pokračuje v Bozoum na střední (college). Při naší nedávné cestě na sever jsme jednu noc trávili právě v Ndym. Školou nás prováděla její ředitelka – misionářka z Burundy. Milá, usměvavá, ale i energická řádová sestra. Jejich školu navštěvuje 900 žáků!!!
Ale zpět ke studentům. Poté, co jsme absolvovali prohlídku domků dívek, odvedli nás kluci také do „svého“ internátu, který byl o pár domů dál. Byl trochu menší než domek dívek, ale vybavený stejně.
Pak jsme se vrátili na verandu dívčího domku, udělali krátkou prezentaci projektu a začala diskuse. Nerozuměl jsem všemu, Lída skoro nestíhala překládat, protože se snažila zachytit tyto okamžiky foťákem, jednoznačně se ale zdálo, že jsou z projektu nadšení. Mluvili jsme o tom, jak by měla kolej fungovat. Vyslovili přání, aby u sprch vznikl prostor pro praní a sušení prádla. Líbilo se jim zpracování projektu. Myslím, že nic podobného zatím neměli možnost vidět. Oni obdivovali projekt, my obdivovali je – jejich nadšení, jejich vitalitu a jejich chuť po vzdělání.
Pro nás nepřestavitelné – děti v jejich věku tu samostatně bydlí, hospodaří, vaří si, perou a žehlí a… studují. Oni jsou nadějí pro tuto zemi.