Vstáváme v 6 hodin ráno. To už je venku trochu světlo. A každé ráno cestou do koupelny zahlédnu z okna předsíňky sedět studenty pod mangovníky, které lemují cestu k domu, ve kterém bydlíme.
Říkáme tomu s Lídou studovna a dohadujeme se podle počtu studentů, co je asi ve škole ten den čeká.
Občas s nimi prohodíme pár slov. „Tak co to dnes bude?“. „Matematika, historie..“.
V domečkách, které jsou všude kolem, jsou místnosti jenom s malými okénky, žádná elektřina a tam, kam se nám podařilo nahlédnout, byly neomítnuté místnosti z nepálených cihel a celé to působilo hodně temně. Lída chodí do jednoho takového domečku ošetřovat malého Hyppolita. Tím měla možnost si jeden z domků prohlédnout docela zblízka. Na podlaze udusaná hlína, zdi neomítnuté a i přes den uvnitř taková tma, že aby mohla Hyppolita ošetřit, musela si sehnat malého asistenta, který ji svítil baterkou. Na podlaze jsou jenom rohože na spaní, žádný nábytek, jen v rohu na sobě nakládaných pár starých kufrů – asi skříně… Myslím, že takto to bude vypadat ve většině Bozoumských domácností…
Když jsem tady byl před 2 lety, tak jsme s naší Terkou navštívili – něco jako studentskou kolej. Domek, který pronajali misionáři pro talentované děti, které bydlí ve vzdálenějších oblastech 80 – 100 km od Bozoum a nedostali by se nikam do školy, nebo úroveň školy v jejich bydlišti je taková, že by se sotva naučili číst a psát. Takže tyto děti (je jich osmnáct) bydlely v domečku, kde bylo 5 místností o rozměrech cca 3 x 3 m a jedna menší místnost, která jim sloužila jako sklad potravin. Bylo jim 12-14 let, rodiče je sem přivezli na začátku školního roku, vybavili je nějakými potravinami a penězi a v pololetí děti přijely domů na prázdniny a pro další zásoby. Sami si vařily, praly, hospodařily. A studovaly! Tehdy jsem na to nevěřícně zíral a představoval jsem si mládež v tomto věku u nás…
No, ale zpátky do studovny. Každý tam má své místo – svůj kámen, svůj kořen, na kterém sedí. Tak je každé ráno v duchu zdravím a obdivuji. Je to milá kulisa každého dne a ve mně vyvolává naději a radost. Naději v tuto generaci, která může tuto zemi „posunout“ kousek dál. Radost z toho, že tyhle obyčejné, chudé děti mají zájem učit se (věřím tomu, protože jinak si neumím představit, že by 2 hodiny před začátkem školy seděly pod mangovníky a učily se) a také z toho, že se tady podílíme na stavbě školy právě pro ně.
Občas s nimi prohodíme pár slov. „Tak co to dnes bude?“. „Matematika, historie..“.
V domečkách, které jsou všude kolem, jsou místnosti jenom s malými okénky, žádná elektřina a tam, kam se nám podařilo nahlédnout, byly neomítnuté místnosti z nepálených cihel a celé to působilo hodně temně. Lída chodí do jednoho takového domečku ošetřovat malého Hyppolita. Tím měla možnost si jeden z domků prohlédnout docela zblízka. Na podlaze udusaná hlína, zdi neomítnuté a i přes den uvnitř taková tma, že aby mohla Hyppolita ošetřit, musela si sehnat malého asistenta, který ji svítil baterkou. Na podlaze jsou jenom rohože na spaní, žádný nábytek, jen v rohu na sobě nakládaných pár starých kufrů – asi skříně… Myslím, že takto to bude vypadat ve většině Bozoumských domácností…
Když jsem tady byl před 2 lety, tak jsme s naší Terkou navštívili – něco jako studentskou kolej. Domek, který pronajali misionáři pro talentované děti, které bydlí ve vzdálenějších oblastech 80 – 100 km od Bozoum a nedostali by se nikam do školy, nebo úroveň školy v jejich bydlišti je taková, že by se sotva naučili číst a psát. Takže tyto děti (je jich osmnáct) bydlely v domečku, kde bylo 5 místností o rozměrech cca 3 x 3 m a jedna menší místnost, která jim sloužila jako sklad potravin. Bylo jim 12-14 let, rodiče je sem přivezli na začátku školního roku, vybavili je nějakými potravinami a penězi a v pololetí děti přijely domů na prázdniny a pro další zásoby. Sami si vařily, praly, hospodařily. A studovaly! Tehdy jsem na to nevěřícně zíral a představoval jsem si mládež v tomto věku u nás…
No, ale zpátky do studovny. Každý tam má své místo – svůj kámen, svůj kořen, na kterém sedí. Tak je každé ráno v duchu zdravím a obdivuji. Je to milá kulisa každého dne a ve mně vyvolává naději a radost. Naději v tuto generaci, která může tuto zemi „posunout“ kousek dál. Radost z toho, že tyhle obyčejné, chudé děti mají zájem učit se (věřím tomu, protože jinak si neumím představit, že by 2 hodiny před začátkem školy seděly pod mangovníky a učily se) a také z toho, že se tady podílíme na stavbě školy právě pro ně.
S Lídou jsme o tom mluvili a říkali si, inspirováni právě tím, co každé ráno vidíme z okna, že by bylo dobré dořešit celé prostranství školy, kterou tady pomáháme budovat. Prostranství mezi budovami školy je krásně zastíněno vzrostlými mangovníky. Do tohoto prostoru jsem navrhl lavičky, které ve vlnovkách obcházejí kmeny stromů a vytvářejí tak příjemné sezení ve stínu. Auréliovi se návrh líbil a když jsem mu ukázal skicu, jak by to mohlo vypadat, řekl: „jako Güellův park!“/*. Hm, je pravda, že lavičky se vlní podobně, ale je to přeci jenom jiné měřítko.
Vybudováním celého toho školního areálu asi připravíme všechny, kteří přijedou po nás a budou bydlet v pokojíku, kde teď my, o ten radostný a nadějný pohled na učící se studenty. Ale na druhou stranu vznikne příjemná studovna pod mangovníky pro ty, kterým to nejvíce přejeme…
Vybudováním celého toho školního areálu asi připravíme všechny, kteří přijedou po nás a budou bydlet v pokojíku, kde teď my, o ten radostný a nadějný pohled na učící se studenty. Ale na druhou stranu vznikne příjemná studovna pod mangovníky pro ty, kterým to nejvíce přejeme…
/* Güellův park – dílo katalánského architekta Antoni Gaudího v Barceloně. Dominantním místem parku je velké prostranství lemované po obvodu zvlněnou lavicí ozdobenou úlomky různobarevných dlaždiček.
Toto je blog manželů Böhmových, kteří jsou od 1. února 2011 ve Středoafrické republice a stavějí tam školu. Jejich starší zápisky naleznete na www.siriri.org