Ačkoliv se naše dny tady nesou poklidně, pozitivně a jak z účastníků, tak ze školitelů čiší radost z dobře vykonané práce, přece jenom si uvědomujeme, co se tady kolem nás děje. A školení SIRIRI je i velkou příležitostí zasadit si naši metodologii do místního kontextu a těžkostí. Chci s vámi sdílet pár řádků k takovým silným momentům ze včerejška právě o té situaci tady v Africe.
Zmiňovala jsem, že podpora programu SIRIRI je tady v SAR veliká. Od prvního dne nám inspektoři nepřestávají děkovat a gratulovat k tak užitečnému programu. Zároveň se ale při těchto diskuzích dostáváme k velmi závažným tématům. Inspektor prvního a druhého stupně ZŠ, Dieudonné (jistě si ho pamatujete z loňska), se s námi podělil o své starosti v úřadu: « My sice školíme učitele, ale pak je nikdo nezaměstná a nezaplatí. Začínáme mít dostatek učitelů, ale nová místa se pro ně neotevírají. I to je důvodem přeplněných tříd, kdy se na sebe mačká i 220 dětí v jedné třídě a sedí úplně všude – i zády k tabuli. Takové učení je pak úplně zbytečné. Spousta učitelů se dostává do pozice učitelů pomocníků a jsou placeni 10 000 až 15 000 CAF, i když průměrný plat učitele se pohybuje okolo 70 000 až 80 000 CAF. » Další velkou starostí je i pozice učitele, respekt k jeho profesi v rámci celé společnosti. Tato starost samozřejmě není jen středoafrická, debatuje se o ní i v Česku i ve Francii, sami učitelé by o tom mohli vyprávět. Zasazené do středoafrického kontextu etnicko-náboženských konfliktů je toto křehké postavení pro učitele hrozbou. Dieudonné vyprávěl, že spousta učitelů nasazuje v různých oblastech země život, a když se pak stalo, že byl jeden učitel zabit, oficiální autority ani neuznali za vhodné poslat jeho rodině kondolenční dopis.
Je zajímavé, jak metodika Pěti pedagogických principů dokáže otevřít diskuze tohoto typu a i díky ní hledat nějaká řešení. To se přesně stalo při diskuzi ve třídě, kde Bára a Pierre probírali evaluaci. Tento princip otevírá tady v Africe velmi zajímavá témata: jak pracovat s chybou, jestli má žák a učitel právo dělat chyby, jak hodnotit silné a slabé žáky, jak pracovat s motivací a jak přimět žáky k auto-evaluaci. Řeší se rozdíly mezi opravou a hodnocením, bavíme se o pozitivní evaluaci a podpoření žáka. Diskutuje se o fyzických i psychologických trestech a následně strachu žáka z učitele. Škola hrou v této situaci může mnoho změnit. I hry pro aktivizaci skupiny mohou mít pedagogický nádech. Často se v nich jedná o spolupráci, zpěv, pohyb, ale co je mnohem důležitější je to, že i tyto zdánlivě nevinné a neužitečné hry pomohou stmelit třídu, odstranit strach dětí ze školy a učitele a nastavit ovzduší důvěry. Dítě, které začíná den ve skupině smíchem, tancem nějakou radostnou aktivitou, je pak lépe připraveno na výuku, je více aktivní a i učitel, který děti pozná i z této stránky, k nim změní přístup.
Ale zpět k situaci ve třídě u Báry a Pierra: Tony, učitel z Bangui, vyprávěl příběh o žákovi, kterého učitel pokáral před celou třídou – tady se při kritice neberou servítky, takže to pokárání mohlo být opravdu drsné – a ten žák následně přestal chodit do školy. Připojil se k rebelům Antibalaka a bojoval po jejich boku. Pronásledoval toho učitele a zabil ho. Tony tento příběh říkal proto, aby si i učitelé uvědomili, jak velký dopad může mít negativní evaluace, kritika a zesměšnění žáka před třídou nedozírné následky na budoucnost žáka a v tomto případě bohužel i učitele. Na toto navázal Gildas, ředitel školy Bakanja, varováním, že dnešní děti zažily válku, viděly zbraně doma u svých otců a že ve škole je třeba zdůrazňovat, že zbraně slouží k zabíjení zvěře a ne učitelů a lidí. Tyto debaty jsou smutné a mrazí z nich, ale v tomto kontextu mají své místo a pokud učitelé dokáží takto vysvětlovat dětem věci, které jsou pro ně realitou a nad kterými se vlastně ani nezamyslely, je moc dobře, že se na tyto diskuze dostává právě ve škole.
Africká realita na nás tady vykukuje i z rádoby nevinných písní. Ve slabikáři je sborník takových zlidovělých písniček a říkanek a mezi nimi jedna, která začíná slovy SONGA WOZO. Nápěv této písničky je stejný jako u písničky Bratře Kubo, bratře Kubo. Ačkoliv v české verzi je to o Kubovi, který ještě spí, ve verzi v sango je to varování před nemocí, která zabíjí: AIDS. Doslovně zní takto: « AIDS! Pozor tatínku! Pozor maminko! Pozor bratříčku! Pozor sestřičko! AIDS zabíjí. » Člověk se rozjaří, že slyší známý rytmus a že se aspoň u něčeho chytá, ale pak mu dojde, o co se jedná a úsměv mu hned ztuhne na rtech. Nicméně je skvělé, že se dá písničkou a velmi jednoduše takto šířit prevence.
Abychom skončili trošku pozitivně, do Středoafrické reality patří i jména, na která nejsme moc zvyklí. V jedné třídě tak vedle sebe sedí pan Sobota i Neděle, kousek dál pan Leden. V další třídě je vedle sebe Raúl a Fidel, kousek opodál sedí Adolf. A když první den jeden pán řekl našim školitelkám Vítej, poděkovaly mu a ptali se ho na jméno. Opět odpověděl Vítej. Pan Vítej.
V další třídě sedí Princ a Boží dar. Taková jména nám pomáhají si všech 244 učitelů zapamatovat jménem!
PS: Všem se tady daří dobře, posíláme pozdravy, pořád se drží dobrá nálada, i když už trošku nastupuje únava. Držte nám palce, ještě nás čekají další tři dny.