I.
Sedím na úplně posledním sedadle oprýskané Toyoty Hard Top (jakéhosi terénního mikrobusu pro dvanáct osob), až za zadními koly, takže „si vychutnávám“ všechny díry, na něž cestou narážíme. Po pravdě řečeno, na středoafrické poměry je jich hodně málo, protože jedeme po nejvýznamnější silnici v zemi, kterou se dá z Bangui dojet nejen k nám, do Bouaru, a dále na hranice s Kamerunem, ale až do hlavního města tohoto sousedního státu, totiž do Yaoundé, nebo ještě dál, do přístavu Douala. Odtamtud se do naší země vozí přes sedmdesát procent veškerého zboží, jde tedy opravdu o velmi významnou komunikaci. Proto jsou také některé její úseky pokryté asfaltem, a ty zbylé jsou poměrně dobře upraveny, aby se po nich dalo jezdit rychle.
A my opravdu jedeme rychle; nejspíš i řidič, kterým je z bezpečnostních důvodů arabský muslim Ibrahim, ji chce mít co nejdříve za sebou. Další osádku tvoří pak italský lékař a řeholník, otec Tiziano, pět řeholních sester ze tří různých řeholních kongregací, jeden italský laik-dobrovolník, a já. Cestou se jen krátce zastavujeme v Baoru (to abychom pozdravili naše tamní spolubratry, hlavně jednoho ze zakladatelů našich středoafrických misií, otce Nicolu) a v Bossentelé (to abychom se trochu protáhli po dalším úseku cesty a občerstvili se u našich spolusester z turínské kongregace karmelitek sv. Terezie).
Rebely jsme zatím viděli jen jednou, při průjezdu centrem Baora, ale jen se po nás dívali a nijak nezasáhli. Víme ovšem, že máme před sebou ještě Bossembelé a Yaloké, místa, kde se tradičně nacházely vojenské bariéry a kde docházelo ke kontrolám vozů. K nim je pak třeba připočíst i závory na části silnice, kde se platívalo mýtné.
Sestry si v autě občas něco řeknou, tu a tam na mne promluví i zmíněný laik Gianni, jinak je ovšem ticho. Nevím, co během něj dělají ostatní, já se modlím růženec. Vnímám, že Pánem darovaný pokoj dále přetrvává; veškeré mé prosby tak směřují jen k tomu, abych dokázal za všech okolností, které mohou cestou nastat, reagovat správně: abych dokázal milovat a svědčit o Kristu.
Tah s řidičem Ibrahimem, velmi sympatickým chlapíkem, dokonale vychází. Když dorazíme k první i druhé vojenské závoře, je u ní vždy velký houf po zuby ozbrojených rebelů, z nichž jen někteří oblékli uniformy středoafrické armády, ostatní jsou i nadále oblečeni civilně, ovšem se svými neodmyslitelnými turbany. Kvůli nim je Středoafričané začali přezdívat Siliki, což v sanžštině znamená „šátek“ nebo „šála“, a připomíná to jejich skutečný název Séléka („aliance, dohoda“). A ačkoli vypadají opravdu hrozivě, Ibrahim je pokaždé vesele pozdraví: „Salam alejkum“, prohodí s nimi pár arabských slov, a hned se může jet dále. Dokonce ani nic neplatíme: ani u těchto vojenských závor, ani na stanovištích mýtného. Ta jsou totiž rozstřílená a závory nastálo otevřené…
Zhruba šest hodin cesty tak velmi rychle a pokojně ubíhá a já už během nich stihl promeditovat tajemství všech pěti částí růžence. Opravdu pěti, ne čtyř, protože vedle tradičních radostných, bolestných a slavných tajemství přidávám nejen nedávno zavedená tajemství světla, nýbrž i svá „vlastní“ tajemství Ježíšova skrytého života. Poklidný průběh cesty tak naruší jen jednou žaludeční nevolnost jedné ze sester.
Vrchol „idylky“ zažíváme v posledním městečku před Bangui, které se jmenuje Boali. Přijíždíme sem v poledne, a tak nás otec Tiziano zve všechny na pečenou rybu. Výborný oběd není narušen ani příchodem zdejších šéfů rebelů, třebaže jsou již evidentně podnapilí. Jen na nás přátelsky houknou, vymění si pár zdvořilostních vět s Ibrahimem a pak vcházejí do místní „restaurace“, z níž už my raději kvapně odcházíme.
O vážnosti a dramatičnosti situace se tak můžeme přesvědčit až v samotném Bangui. Jakkoli ani při vjezdu do města na PK12 (dvanáctý kilometr od středu města) nenastávají žádné komplikace, všude je plno rozbitých aut a poničených domů a silnicemi brázdí desítky aut Séléky, většinou s těžkými samopaly na korbě, a každé z nich ověnčené nejméně tuctem rebelů. V arcidiecézním Centre d’accueil, kde všichni ostatní, vyjma mne, budou prodlévat až do čtvrtečního odletu, musím zhruba dvě hodiny počkat na příjezd Yousoufa, dalšího arabského muslima a přítele našeho konventu v Bimbu, aby mě následně bez jakýchkoli problémů dopravil až ke spolubratřím.
Při večerních nešporách tak s velikánskou radostí zpívám spolu s ostatními Magnifikat a je to na mně nejspíš hodně vidět. Určitě to působí dojmem, že se raduji z toho, jak jsem šťastně dorazil až sem. Důvod mé radosti je ovšem, nakolik svému srdci rozumím, mnohem hlubší: raduji se z toho, že ona svobodná odevzdanost do Otcovy vůle bez nejmenšího zaváhání pokračuje i dál!
II.
Kdyby do našeho noviciátu v Bimbu dorazil situace neznalý pozorovatel, musel by se domnívat, že zde žijeme naprosto poklidným a spořádaným životem řeholní komunity, jako v dobách naprostého bezpečí a klidu. Celý den probíhá klidně, stihnu si během něj vyspravit svůj obnošený hábit, popovídat si s jedním spolubratrem, kterého duchovně doprovázím, vyprat pár svršků, vyřídit elektronickou poštu, revidovat úvod a závěr jedné diplomové práce… To vše, pochopitelně, v rámci běžného rytmu denního programu bosých karmelitánů: ráno a večer hodina vnitřní modlitby, jednotlivé části liturgie hodin, ranní mše svatá, společné jídlo a rekreace.
Jen jediný moment mě upozorňuje na to, že situace zůstává velmi vážná: ony italské laičky, které tak dramaticky putovaly do Bangui den přede mnou a které jsou také zde s námi, si umiňují, že chtějí odbavit svá zavazadla již dnes v kanceláři Air France, jak se to tu obvykle dělává v dobách míru. Mám sice své pochybnosti o tom, zda to bude možné, ale abych je příštího dne nezdržoval odbavováním toho svého, nechám se spolu s nimi odvézt Yousoufem znovu do města.
Nejenže opět vidíme řadu rebelů projíždějících městem, ale když dorazíme ke kanceláři Air France, hlídač na nás křikne, že se bude odbavovat až zítra přímo na letišti. A tak nám nezbývá, než se vrátit s nepořízenou. Když se blížíme k luxusnímu hotelu, ve kterém se dočasně usadil samozvaný prezident, Yousouf nás upozorní: „Nehoda!“
A už to vidíme i my: před námi leží na zemi dva motocykly, z jednoho se zvedají dva muži, evidentně rebelové ze Séléky, pod druhým leží nehybně civilista s krvavou ránou na hlavě. Je to následek střetu nebo byl zastřelen?
Yousouf se šikovným manévrem oběma motocyklům vyhne a uhání pryč. Nic jiného si v tu chvíli nemůžeme dovolit. I v dobách míru, když tu při nehodě teče krev a vy se zastavíte, abyste zraněnému pomohli, snadno se vám může stát, že vás budou považovat za viníky nehody a hrozí vám lynčování. Čím spíše něco takového může nastat v době, kdy ve městě vládne chaos, nervozita, ba i násilí a pomstychtivost. Ujíždíme právě včas, neboť od hotelu už k místu nehody spěchá vozidlo Séléky… Asi se už nikdy nedozvíme, co se tu stalo a zda onen člověk přežil nebo ne. Je prostě jedním z mnoha a podobné věci se zde nyní dějí denně, jak bychom se mohli dopídit detailů?
Ve čtvrtek ráno konečně vyrážíme na letiště, kromě řidiče, obou dobrovolnic a mne ještě jedna řeholní sestra z Madagaskaru, která s námi letí za představenými v Itálii. Zprvu se zdá, že všechno proběhne hladce, ale pak zazvoní telefon a hned je tu komplikace.
„Yousoufe, hlavní třída, co vede na letiště je zablokovaná, tamtudy neprojedeme.“
V hlasu Italky vnímám vzrušení. Tento dojem mi vzápětí potvrzuje její velmi nervózní polohlasné odříkávání modliteb, ke kterému se připojuje i její matka a malgašská řeholní sestra. Připojuji se také, ale spíše ze solidarity k nim. Hlavou mi totiž bleskne: Odevzdej se, nelekej se! A tak s důvěrou vzývám svatého Josefa a pak už jen klidně pozoruji, jak se situace vyvine. Nemám-li odletět, klidně zůstanu!
Yousouf ale jen přikývl a začíná hledat jinou cestu. Nejprve se zdá, že je úspěšný, pak ovšem narážíme na auta, která se vracejí zpět, a jak jejich řidiči, tak chodci stále přisvědčují: „Légé a kanga“ (Cesta je uzavřená).
Yousouf to ale nevzdává a vydává se polní cestou dál, podobně jako několik aut před ním, která evidentně rovněž směřují k letišti. Lámu si hlavu nad tím, co je příčinou tohoto uzavření silnice. Jde o něčí úmysl, který má zabránit cestujícím, aby se dostali na letiště, kde již budou pod ochranou francouzských vojáků, kteří zabezpečují chod letiště? Nebo jde jednoduše o náhodu? Co se to děje?
Když před sebou vidím letištní budovu, uklidňuji se. I kdyby se ukázalo, že to dál nejde, odtud k letišti dokráčíme i pěšky, a to i s těžkými zavazadly! Ledaže by po nás někdo začal střílet… Ale nakonec nic z toho nehrozí. Při prvním pokusu sice přijíždíme před uzavřenou bránu, kterou se k letišti nedostaneme, ale druhý pokus už je úspěšný, takže se dostáváme – podobně jako mí včerejší spolucestovatelé – šťastně až na příslušné parkoviště.
Uvnitř nás čeká běžné odbavení zavazadel i několik nepříjemných kontrol, včetně chlapíka, který vás nejprve upozorní na to, že on zde kontroluje, zda náhodou nevyvážíte diamanty, ale pak se spíše než o ně zajímá o vašich pět tisíc zbylých franků, které máte v peněžence. Snaží se vás bezelstně přesvědčit, že je skutečně potřebuje, protože si chce večer s kolegy zajít na pivo! Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a dokola opakovat, že ty peníze opravdu budete potřebovat na zpáteční cestě. To už ovšem, bohužel, není obrázek těchto výjimečných dnů, nýbrž běžná realita, kterou známe z minulosti.
III.
V letadle, pochopitelně, znovu a znovu děkuji Pánu, že se vše tak šťastně rozuzlilo, ale po pravdě řečeno, po celou cestu letu mě zaměstnává ještě víc něco jiného: jak je možné, že v mém příručním zavazadle nejsou žádné ponožky? Jsem si jist, že jsem do něj vložil alespoň dva páry, a teď, ať hledám, jak hledám, nikde nic! Je to mrzuté, poněvadž klimatizace je neúprosná, a i když si nohy balím do deky, kterou dostáváme k dispozici, nohy mi po celý let mrznou… Nu, což, alespoň tuhle hloupost nabízím Pánu a dobrovolně ji přijímám jako malé gesto solidarity s těmi, kdo opravdu trpí.
Když konečně přistáváme a vystupujeme na letišti v Paříži, začíná mi docházet, že má dovolená opravdu začíná. Když to zvěstuji svým nejbližším příbuzným esemeskou, od sestry se mi dostává odpovědi: „Vítej v Evropě!“, a v matčině zprávě mimo jiné stojí: „Když to táta slyšel, vydechl si a rozplakal se.“ Představa, že můj otec pláče, vhání slzy do očí i mně.
Ty ostatně za chvíli přicházejí ještě jednou. To když hodinu čekáme v hale na další let do italského Janova. Jdu se trochu projít, abych trochu zahřál ty své studené nohy; procházím mezi spoustou nejrůznějších lidí, kteří zde čekají na své letadlo, prohlížím si nablýskané výklady značkových obchodů, a ptám se sám sebe: Ví někdo z těch, kdo se tu teď pohybují a jsou znudění nebo rozladění nebo nadšení nebo jednoduše v obvyklé náladě, co se děje tam u nás? Zajímá někoho Středoafrická republika? A je mi jasné, že odpověď zní – takřka u všech – naprosto stejně: Ne a ne! A v tu chvíli si říkám: Co tady vlastně děláš? Nemáš být tam? Nemáš držet své spolubratry za ruku a ujišťovat je o tom, že ať se stane cokoli, Pán se oslaví? A oči mi opět vlhnou…
Ostatně ani bezproblémový přílet do Janova a velmi srdečné přijetí bratří na letišti, kteří pro mne přijeli rovnou čtyři (ačkoli by bohatě stačil jeden jediný!), mě není schopen odtrhnout od myšlenek na Středoafrickou republiku. A když se navíc v následujících dnech dozvídám o dalších incidentech, kterými si naše misie musely s rebely ze Séléky projít, je to ještě horší! Budu vůbec schopen být tady a opravdu si odpočinout, abych se vrátil osvěžen a byl jim tam pak co k čemu?
Nakonec mě vysvobozuje mail mého převora, který reaguje na tyto mé obavy: „Zapomeň na nějaké výčitky svědomí a pořádně si odpočiň! Až se k nám totiž vrátíš, Séléka bude ještě pořád tady a ty o svůj díl nepřijdeš.“ To mě definitivně uvolňuje.
V modlitbě se samozřejmě znovu a znovu vracím k rovníku a odevzdávám své tamní drahé v modlitbě Pánu, ale v ostatní doby již naslouchám italským spolubratřím a přátelům a raduji se z uskutečněných setkání. A pochopitelně se těším domů, do srdce Evropy! Jisté ovšem je, že si tam ve svém srdci povezu s sebou i srdce Afriky.
Pavel Vojtěch Kohut OCD