Asi Vás bude zajímat, jak jsme si s našimi třídami poradili. Předestírala jsem, že každá třída byla velmi různorodá. Pro nás školitele, se jedná o neuvěřitelnou zkušenost, protože to, co může fungovat s třídou plnou učitelů a ředitelů církevních škol, se těžko přenáší do skupiny, kde půlku tvoří učitelé vesničtí. Každou volnou minutu si tedy předáváme dojmy a přemýšlíme, jak to všechno přizpůsobit zrovna té naší skupině.
„Vynalézavost učitelů“ Dojmy z prvního dne školitelů.
Ale teď pěkně popořádku. Na školním plácku, kde je udusaná hlína více než kde jinde, se rozléhá zvonění zvonečku. To je jeden z místních učitelů, který dostal na starost svolávání učitelů před každým výukovým blokem. Pomalu se nám trousí do třídy učitelé. Cestou se ještě zastaví, pozdraví se, nespěchají. My si s nimi vyměňujeme pozdravy, potřásáme si rukou, snažíme se zapamatovat si tu spoustu jmen. Jako na povel se po prvních pár minutách rozléhá ze všech tříd rykot a smích. Hry na prolomení ledu zabírají. Divíme se, jak málo stačí k tomu, aby se nám třída složená z vážných učitelů rozesmála. Je to úlevné zjištění!
Začínáme debatovat: proč jsme hráli tuto hru? Jak jste se u toho cítili? Můžete tuto zkušenost využít ve svých třídách? Odpovědi našich „žáků“ nás překvapují. Tak jako v každé třídě se i tady najdou tahouni třídy, kteří na nás míří jedním prstem a luskají do prostředníčku té samé ruky. Vypadá to jako neomalené gesto na číšníka, ale tady se tak hlásí děti ve škole. Vysypají z rukávu odpovědi, na které jsme je naváděli. Zdá se, že princip uvedení hry a hravosti do výuky je jim jasný.
Další den začínáme opět hrami. Zdravíme se méně rezervovaně, ale při hrách na zapamatování si jmen se ukáže, že si vlastně nikdo moc ta jména svých „spolužáků“ nepamatuje, protože se mezi sebou oslovují Monsieur nebo Madame. Navíc je v naší skupině hlavní inspektor, vysoký muž v béžovém obleku, který každé ráno přijíždí pár minut před začátkem školení a na své naleštěné motorce přejede velmi demonstrativně přes dvorek. Při vchodu do třídy mu u naší „školitelské“ lavice uvolní místo jiný učitel. Máme pocit, že opravdu přijela inspekce a že jsme pod dohledem. Obracíme se na něj křestním jménem a zahrnujeme ho do všech aktivit. Vyklube se z něho vnímavý posluchač, ale respekt budí neustále, hlavně u učitelů. Měníme uspořádání lavic tak, aby se náš pan inspektor dostal více do středu třídy, přiblížil se více učitelům a nebylo kolem něj posvátně volný prostor, kteří mu uvolnili učitelé sedící kolem něho. Někteří učitelé se totiž tísní na lavičce tři, on sedí skoro sám na jedné lavici. V menším kruhu se nám lépe diskutuje. Po přestávce je však třída opět rozestavěná jako byla předtím. Další stěhování vydá na rozehřívací aktivitu. Vysvětlujeme náš záměr. Lavice už pak zůstávají tak.
Na druhý den školení vychází princip názornosti. Všechno jde jako po másle. Diskutujeme o důležitosti zapojit žáky do výuky. Vymýšlíme, jak jich zapojit co největší počet. Myslím, že každý středoevropský učitel by si rval vlasy, kdyby měl ve třídě 90 až 100 žáků. Společně se snažíme se hledat řešení.
Posíleni předešlou zkušeností svěřujeme učitelům úkol: vysvětlete nám po skupinkách pohyb Země a Slunce. Po krátké přípravě jsme svědky přehlídky vyučovacích metod ve Středoafrické republice: opakování vět, které řekne učitel, doplňování slova stylem: Tohle je co? To je SLUN… a děti mají říct „cé“. Princip názornosti dopadá tak, že vycházíme před třídu a společně se skupinou vedenou inspektorem se točíme jako korouhvičky a celé toto cvičení vypadá spíše jako vojenská rozcvička než hravá hodina. Nemáme vyhráno. Dali jsme jim na začátek příliš velké sousto.
„Učitelé nám dali najevo, že se mnoho naučili, cítíme se užitečně.“ Dojmy z druhého dne.
Další den přicházíme před třídu s velkým respektem. Nicméně skládat písmenka z kamínků, dřívek, vlastních těl či z provázků zabírá. Jde to jako po másle. Sami učitelé přichází s nápadem hrát tichou poštu a hned zkoušejí psaní na záda. Přichází úleva. Naši třídní tahouni přicházejí také s nápadem zahrát si hru Všechno lítá, co peří má. Jsme nadšené. Zabralo to! Od našich dalších kolegů víme, že v jejich třídách postupují rychleji a že těch tahounů tam mají trošku více. Všichni ale bojujeme s odpoledním blokem školení, kdy je velké horko a všichni jsme znavení. Na velké diskuze to většinou není. Odpoledne bývají o to hlučnější – ze tříd se ozývá smích, dupání a skřípění lavic. Od nás se ozývá bučení a pískot myší: vytáhli jsme živou abecedu a rozehříváme se zvířecími zvuky. Když to takto píšu, zní to banálně. Ale když jste v té třídě a vidíte, jak se tímto učitelé baví, a že i tohle je vlastně hravá a názorná forma výuky, odhodíte evropská měřítka stranou. Když pak vidíte bučet a mečet i našeho inspektora a ostatní okolo se smát, tak víte, že se snad podařilo prolomit zbytek ledu.
V rámci principu praktičnosti se ptáme učitelů, co umí Středoafrické děti, když jsou do školy. V šesti letech umí počítat (protože obstarávají nákupy), znají dům a jeho okolí i pracovní nástroje (protože hodně pomáhají doma s prací), rodinu, přírodu a hry a písničky. Od několika učitelek, které ve skupině máme, zaznívá, že se děti vlastně bojí chodit do školy. Vracíme se k tématu her a písniček, mluvíme o tom, jak je důležité vycházet z toho, co děti umí. Dostáváme se k tématu kalendářního roku: necháváme nám učitele vysvětlit, jak probíhá rok ve Středoafrické republice. Učitelé se rozdělují do trojic a každá z nich představuje jeden měsíc. Začínají zapisovat, ve kterém měsíci se sklízí manga, kdy je sezóna arašídů, kdy je státní svátek. Strhává se vášnivá debata, učitelé se navzájem opravují a dohadují se. Někteří z nich už klečí na zemi a fixem zapisují na papír charakteristiky jednotlivých měsíců. Strhává se pro nás zajímavá podívaná: učitelé se začínají shlukovat kolem papíru a úhledným písmem si přepisují, co už je zapsáno. Jiní si zase podle pravítka rýsují tabulku a pak malují psacím písmem, velmi pomalu, názvy měsíců. Sedí na zemi a zaujatě si píší poznámky. Jedna z učitelek nám říká, jak je to strašně zajímavé, protože se učí díky svých kolegům informace, které vlastně nezná. Jsme překvapené, nakolik jsou učitelé zabráni do zkoumání jednotlivých měsíců. Aktivitu ukončujeme zapsáním narozenin všech účastníků do daných měsíců a dostávají od nás pomyslný dárek k narozeninám – dřívko. Na diskuzi se už nedostane, ale máme připravenou půdu na další den. Toto nadšení a vzájemné učení se stojí za diskuzi. Odcházíme na školitelskou poradu. Někteří učitelé zůstávají sedět na zemi a opisují si kalendář. Ani si nevšimli, že jsme odešli.
Alena a Anička – kolegyně školitelky.
Ze školitelské debaty vyplývá, jak moc jsou naše třídy odlišné a nakolik metoda Škola hrou funguje – v každé třídě trošku jinak, ale funguje! Všichni školitelé jsou zatím zdraví, nadšení a sdílíme si mezi sebou silné momenty. Například, když v jedné skupině zazněl názor, že děti nebudou chtít ani chodit domů, kde se nudí, pokud se budou učit hrou. Po celém dni jsme rádi za takové povzbuzení a posíláme ho touto formou všem, kteří na nás v Česku myslí.