Ve středu ráno v 5 hodin jsme odjeli z domova na Letiště Václava Havla. Všude sníh, teplota -8°C. Za 12 hodin jsme dosedli na letiště v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky, teplota 37°C, vlhkost, jak v prádelně…. Jsme opět tady!
I když jsme měli koupené letenky už v listopadu, nebylo jisté, zda odletíme. Kolem Vánoc se politická situace ve Středoafrické republice hodně vyostřila. Zemí táhla armáda rebelů a obsazovala postupně města východně od hlavního města. Lída denně monitorovala všechny možné francouzské a africké servery, dostávala informace od misionářů. Rebelové se zastavili 70 km od hlavního města. Vládě přispěchali na pomoc vojáci z jiných afrických zemí. Začalo se vyjednávat. Po prvních neúspěších se nakonec 10. ledna domluvila vláda s rebely a život se vrátil jakž takž do normálu. Až na to, že je všude víc vojáků s nabitými kalašnikovy a jsou o hodně dražší potraviny.
V Bangui na letišti – stejný rituál, jak ho už známe – jsme v letištní hale, má asi 200m2, vyplňování formulářů, stání ve frontách, čekání na razítka, čekání na zavazadla. Hned u prvního okénka si uniformovaná úřednice opisuje něco z mého pasu. Než mi ho podá, ptá se, zda bych ji nedal nějaké peníze. Špatnou francouzštinou jí říkám, že nerozumím francouzsky. Zkouší to anglicky a já ji anglicky říkám, že neumím ani anglicky, tak to zkouší s posunky a já se tvářím, že jsem tu zrovna přistál z nebe – což je pravda – a vůbec, nevím, která bije – což je taky skoro pravda. Po tomto vystoupení, pořád s úsměvem, to vzdává a já jí – taky s úsměvem a francouzsky – děkuji. Bod pro mě! Všech téměř 400 cestujících v tomto prostoru, kde dvojice unavených ventilátorů u stropu líně krájí vzduch prosycený potem, voňavkami a různými odéry, absolvujeme jednu frontu za druhou. Za hodinu máme vše za sebou – díky Youssoufovi, který má, jak se zdá, snad všechny úředníky a uniformované muže a ženy na letišti nějak zavázané. A pokud ne, tak je na místě zavazuje zmuchlanými bankovkami… Bod pro ně! Jsme opět tady – v srdci Afriky. Před rokem a půl jsme s Lídou odsud odlétali, poté, kdy jsme pomohli postavit školu v městě Bozoum. A teď jsme tady, abychom pokračovali. V listopadu jsem dokončil projekt koleje pro studenty.
Na misii v Bangui, kam vedla naše cesta z letiště, se Lída ptala otce Mesmina, středoafrického karmelitánského kněze, jak to prožívali. „Měli jsme strach“ – odpověděl. „Rebelové nejsou středoafričani, jsou většinou z Čadu, ze Sudánu – plundrujou zemi, vůbec jim na ní nezáleží“. „A co byste dělali, kdyby se dostali do hlavního města? Odešli byste?“. „Určitě ne!“ „…no a co byste dělali, jaký jste měli krizový scénář, kdyby skutečně dorazili až sem k vám?“. „Zůstat a doufat, že to dobře dopadne… Naštěstí sem nedorazili, jsme tady.“
Škola, kterou jsme stavěli, je tady jedinou kvalitně fungující střední školou v oblasti velké jako Morava. Studenti této školy dosahují výborné výsledky a misionáři, kteří školu spravují, chtějí dát šanci talentovaným dětem i z dalekého okolí, aby se mohli vzdělávat. V Itálii sehnali donátora, který jim pro stavbu ubytovny věnoval peníze. V prosinci jsem posílal seznam materiálu, který bude potřeba a teď jsme tady, abychom stavbu vytyčili a rozběhli.
Po dni v Bangui, který jsme věnovali setkáními s lidmi, se kterými spolupracuje SIRIRI na různých projektech, odjíždíme další den brzo ráno do Bozoum. Města, které je nám hodně blízké… (27.1.2013)